Asi na žádném místě v České republice se nevyskytuje tolik strašidel, duchů a jiných nadpřirozených bytostí jako v Praze. Je to dáno dlouhou historií tohoto místa a tudíž i velkým množstvím historických objektů, ke kterým se váže nějaká pověst.
Karlův most
Nové Město
Králův úmysl se brzy začal uskutečňovat. Byly vyměřeny hradní zdi i brány, ulice, náměstí i tržiště. Ti, kteří se tu chtěli usídlit, dostali za nevelký peníz pozemky. Zakládací listinu král vydal ještě na samém konci zimy. Mnozí si přáli, aby tato část Prahy dostala jméno po svém zakladateli – Karlov. Ale to Karel IV. odmítl a rozhodl, že bude pojmenována Nové Město pražské.
Okoř
Rytíř Sukorád si nevěděl rady se svou neposlušnou dcerou, proto dal zavolat na hrad babu Filoménu, hadačku, která se vyznala v kouzlech. Měla v dívčině srdci vzbudit lásku k některému z rytířů. Hadačka dala dívce pít odvar z čarovných bylin, její kouzla však nikterak nepomohla. Zkušené oko stařeny brzy uhádlo, že příčina dívčího odporu vězí jinde. Potají Juliánu sledovala a jednoho dne vešla do komnaty hradního pána. „Netrestejte pane milostivý starou bábu za to, že Vám nese neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, neboť panna Juliána již dávno svoje srdce mlynářskému mládenci zadala a jeho tajně miluje.“ Jak rytíř uslyšel o mlynářském synu, zbrunátněl v obličeji a silná pravice mu sjela bezděky na jilec těžkého meče. Naštěstí byl mlynář svobodný člověk, jehož nemohl rytíř potrestat. Zato však všechen hněv otce postihl nebohou Juliánu. Dal ji vsadit do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnout do doby, dokud se mlynářova syna nezřekne. Juliána trávila nyní nekonečné hodiny v chladném vězení, z něhož nemohla uprchnout, protože bylo vytesáno ve strmé, nepřístupné skále.
Mlynářovi naštěstí nezůstal její osud utajen. V mysli se mu vynořil smělý plán. Za noci se vypravil k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že zítra přijde zas a z vězení ji vysvobodí. Jen aby motouz přichystala, po něm přitáhne k sobě pevný provaz a upevní ho v okně, aby po něm mohl vyšplhat vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou dolů, utečou spolu na dobrých koních. Jak se domluvili, tak také druhý den provedli, šťastně vsedli na koně a rozjeli se k jihu, aby si v dalekém cizím kraji našli nový domov. Když jim hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe do měkkého mechu, aby si odpočinuli. Už se chystali jet dále, když se ozval na cestě dusot koňských kopyt. Plni zlé předtuchy spěchali ke svým koním. Avšak dříve než se ocitli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána a Juliána se skácela k zemi. A když se mlynář sklonil, aby svou umírající milenku uložil na lůžko z mechu, byl i on zasažen novým výstřelem ukrutného otce a klesl na zem vedle Juliány.
Od těch dob se na hradě začala zjevovat bílá paní, až rytíř Sukorád trýzněn výčitkami svědomí opustil svůj hrad. Vedle hrobu obou milenců si zbudoval poustevnu a v lítosti nad svým černým skutkem tu dokonal život. Nevím, jestli ještě dnes bílou paní na hradě najdete, v každém případě se o ní zpívá v jedné známé písni. Na hradě můžete navštívit zbytek vysoké hranolovité věže a v přízemí zbytek gotické kaple. K ní se na západě přimykají zříceniny paláce. Na severní, jižní a západní straně najdeme zbytky opevnění s polokruhovou baštou s klíčovými střílnami. Součástí obranného systému býval i rybník, obklopující hrad ze tří stran. Dnes je již ovšem zrušený.
Staroměstský orloj
Zanedlouho se začalo vyprávět, že mistr Hanuš připravuje plány dalšího orloje, ještě podivuhodnějšího, pro jiné město. To konšely zneklidnělo. Dohadovali se, jak novému dílu zabránit. Svou prosadil lakotný a krutý konšel: „Nechte mě, znám způsob, jak zabráníme Hanušovi v další práci pro jiná města.“ S neblahým tušením se konšelé rozcházeli. Jedné noci seděl Hanuš nad svými náčrty. Vtom se rozletěly dveře, do světnice vtrhli dva zakuklenci a povalili ho k zemi. Z jeho domku byl poté slyšet jen bolestný nářek a křik. Ráno vyšlo najevo, že Hanuše oba zakuklenci oslepili žhavým železem! Na oba ničemy se nepřišlo a onen konšel, který vše připravil, zmizel z Prahy. Mistr Hanuš se dlouhé týdny potácel mezi životem a smrtí. Nejedl, křičel ze spaní.
Jednoho dne se přece vzchopil a požádal pomocníka, aby jej doprovodil k orloji. Nechal se dovést po úzkých schodech až k soustrojí. Zastavil se u čtvrté, nejsložitější části. Právě ve chvíli, kdy se venku ozval zvonek, jak za něj smrtka zatáhla, vztáhl ruku, uchopil páku a ze všech svých sil se do ní opřel. Ve stroji to zaskřípalo, kolečka začala hrčet, všechno vířilo v divokém zmatku, smrtka bez přestání zvonila a zvonila. Najednou vše jako na povel přestalo, jen venku se ozval křik lidí. Na dřevěných schodech se ozvaly kroky a rychle se blížily. Mistr Hanuš o tom všem nevěděl. Sesul se pomalu k podlaze a zemřel.
Vyšehrad
Faráři začala padat karta tak, že se všem spoluhráčům tajil dech. S léty však muži docházelo, jakou cenu bude muset za své výhry zaplatit. Hra jej přestala úplně bavit. Přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Věděl, že jakmile čert nesplní jedno jediné přání, smlouva přestane platit. Přemítal tedy, jak na něj vyzrát. V nejvyšší nouzi si vzpomněl na patrona svého kostela a vroucně se modlil, aby mu svatý Petr pomohl. A ten se mu skutečně jedné noci zjevil ve snu: „Čerta musíš požádat, aby přinesl žulový sloup z petrského chrámu v Římě a to dřív, než odsloužíš svou mši.“ Hned za svítání sdělil kněz své přání pekelníkovi. Ten se jenom zasmál. Nechtěl ztrácet ani vteřinu. Cesta do Říma pro něj byla příliš dlouhá, proto aby si úkol ulehčil, snesl se k prvnímu římskému kostelu, popadl krajní sloup a už s ním letěl zpět. Možná by doletěl včas, ale ani svatý Petr nezahálel. Počkal si na čerta nad Benátkami. Vyrazil z mraku a shodil mu sloup z ramen do moře. A teď si ho hledej. Čert se ovšem nemínil vzdát, a přestože se hledáním ve vodě hodně zdržel, přece jen ho vytáhl, a upaloval s ním dál. Jenže nad Vyšehradem byl právě ve chvíli, kdy kněz vyslovil poslední slovo své mše – amen. A tak ve zlosti, že prohrál, mrštil sloupem na střechu kostela. Sloup ji prorazil a dole se rozbil na tři kusy. A ty kusy jsou prý dodnes cítit sírou a ohněm pekelným.