Asi na žádném místě v České republice se nevyskytuje tolik strašidel, duchů a jiných nadpřirozených bytostí jako v Praze. Je to dáno dlouhou historií tohoto místa a tudíž i velkým množstvím historických objektů, ke kterým se váže nějaká pověst.

Karlův most

První kamenný most, zvaný Juditin, vzala roku 1342 velká voda. To přineslo mnoha lidem trápení, protože přívoz v tomto místě odpadl. Proto začal stavět Petr Parléř v roce 1357 nový most, kterému se říkalo Kamenný a mnohem později podle jeho zakladatele, Karlův. Ve své době byl prý ze všech mostů na světě nejpevnější, protože stavitel dal vmíchávat do malty vápno s vínem, mlékem a vejci. V celé Praze však nebylo tolik vajec, a tak Karel IV. nařídil, aby všechna města v české zemi přispěla svým podílem. Do Prahy se sjížděli dřevěné vozy vystlané slámou a v bednách a proutěných koších přivážely na břeh Vltavy křehký náklad. Zedníci hned vejce roztloukali a míchali do vápna. Svůj podíl vajec měli do Prahy zaslat také obyvatelé Velvar. Zřejmě se obávali, aby vejce dopravili celá, proto je uvařili natvrdo. Bylo z toho tehdy po celé Praze hodně veselí a všichni tu důkladnost Velvarským dlouho připomínali. Brzy je však překonali občané z Unhoště. Vejce sice dopravili v pořádku, ale popletli dodávku mléka, kterým se při stavbě rozdělávala malta. Do Prahy poslali nejenom mléko, ale i tvaroh a syrečky. A tak je Karlův most ze všech mostů na světě nejdůkladnější. Stojí totiž na víně z pražských vinic, na tvarohu a syrečcích z Unhoště a na vejcích z celé země.

Nové Město

Když se Karel IV. vrátil po smrti svého otce, Jana Lucemburského, do Prahy, díval se jednoho večera z okna na Prahu. Sníh se třpytil v záři zapadajícího slunce na střechách Malé Strany i Starého Města, bílý pás zamrzlé Vltavy se vinul k obzoru. Mladý král se slzami v očích prohlásil, že jeho městu se nevyrovná žádné jiné na světě. Obrátil se ke svému hvězdáři, aby mu pověděl, co je nahoře ve hvězdách napsáno o Praze. „Mluv, musím znát pravdu, ať je jakákoliv.“ Hvězdář chvíli mlčel, poté tichým, sotva slyšitelným hlasem promluvil: „V nebeských znameních je psáno, že Malou Stranu postihne ničivý požár, který zahubí všechno na levém břehu Vltavy. Také Staré Město podlehne zkáze, protože přijde velká povodeň, takže nezůstane kámen na kameni.“ V síni nastalo velké ticho, všichni se dívali oknem dolů na Prahu. První se vzpamatoval král, oči mu zasvítily a své družině pravil odhodlaně: „Možná je to tak opravdu psáno ve hvězdách. Ale my se nesmíme vzdát bez odporu. I kdyby byla zničena obě pražská města, Praha nezahyne, neboť přikazuji, aby bylo vystavěno na protějším břehu nové město pražské. Bude se přimykat k staroměstským hradbám. Praha přece nemůže zahynout! Hradby nové město obklíčí dlouhým pásem od Poříčí až k Vyšehradu, od řeky k řece. Do jeho ulic povodně nedosáhnou a oheň před ním couvne.“

Králův úmysl se brzy začal uskutečňovat. Byly vyměřeny hradní zdi i brány, ulice, náměstí i tržiště. Ti, kteří se tu chtěli usídlit, dostali za nevelký peníz pozemky. Zakládací listinu král vydal ještě na samém konci zimy. Mnozí si přáli, aby tato část Prahy dostala jméno po svém zakladateli – Karlov. Ale to Karel IV. odmítl a rozhodl, že bude pojmenována Nové Město pražské.

Okoř

Tuto zříceninu hradu najdeme v malé obci, která je dnes součástí Prahy. Kdo a kdy tento hrad postavil, není již známo. Někdy ve 13. století tady sídlil rytíř Sukorád, který měl přesličnou dceru Juliánu. Mnoho rytířů sem tehdy přicházelo, aby tu v turnajích nejen sklidili slávu pro sebe, ale i dobyli obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a pokoušeli se získat její náklonnost. Juliána si nelibovala v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý a přepychový šat, zato si ráda vyjela na koni z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, ale úhledný mlýn. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliány čekal mladý černovlasý mlynář. Líbil se rytířově dceři a ona jemu neméně. Bohužel chyběl mu hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážit požádat rytíře o jeho dceru. Ale mladí lidé si nepřipouštěli tyto starosti, spokojili se s tím, že mohou spolu prožít několik šťastných chvilek.

Rytíř Sukorád si nevěděl rady se svou neposlušnou dcerou, proto dal zavolat na hrad babu Filoménu, hadačku, která se vyznala v kouzlech. Měla v dívčině srdci vzbudit lásku k některému z rytířů. Hadačka dala dívce pít odvar z čarovných bylin, její kouzla však nikterak nepomohla. Zkušené oko stařeny brzy uhádlo, že příčina dívčího odporu vězí jinde. Potají Juliánu sledovala a jednoho dne vešla do komnaty hradního pána. „Netrestejte pane milostivý starou bábu za to, že Vám nese neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, neboť panna Juliána již dávno svoje srdce mlynářskému mládenci zadala a jeho tajně miluje.“ Jak rytíř uslyšel o mlynářském synu, zbrunátněl v obličeji a silná pravice mu sjela bezděky na jilec těžkého meče. Naštěstí byl mlynář svobodný člověk, jehož nemohl rytíř potrestat. Zato však všechen hněv otce postihl nebohou Juliánu. Dal ji vsadit do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnout do doby, dokud se mlynářova syna nezřekne. Juliána trávila nyní nekonečné hodiny v chladném vězení, z něhož nemohla uprchnout, protože bylo vytesáno ve strmé, nepřístupné skále.

Mlynářovi naštěstí nezůstal její osud utajen. V mysli se mu vynořil smělý plán. Za noci se vypravil k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že zítra přijde zas a z vězení ji vysvobodí. Jen aby motouz přichystala, po něm přitáhne k sobě pevný provaz a upevní ho v okně, aby po něm mohl vyšplhat vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou dolů, utečou spolu na dobrých koních. Jak se domluvili, tak také druhý den provedli, šťastně vsedli na koně a rozjeli se k jihu, aby si v dalekém cizím kraji našli nový domov. Když jim hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe do měkkého mechu, aby si odpočinuli. Už se chystali jet dále, když se ozval na cestě dusot koňských kopyt. Plni zlé předtuchy spěchali ke svým koním. Avšak dříve než se ocitli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána a Juliána se skácela k zemi. A když se mlynář sklonil, aby svou umírající milenku uložil na lůžko z mechu, byl i on zasažen novým výstřelem ukrutného otce a klesl na zem vedle Juliány.

Od těch dob se na hradě začala zjevovat bílá paní, až rytíř Sukorád trýzněn výčitkami svědomí opustil svůj hrad. Vedle hrobu obou milenců si zbudoval poustevnu a v lítosti nad svým černým skutkem tu dokonal život. Nevím, jestli ještě dnes bílou paní na hradě najdete, v každém případě se o ní zpívá v jedné známé písni. Na hradě můžete navštívit zbytek vysoké hranolovité věže a v přízemí zbytek gotické kaple. K ní se na západě přimykají zříceniny paláce. Na severní, jižní a západní straně najdeme zbytky opevnění s polokruhovou baštou s klíčovými střílnami. Součástí obranného systému býval i rybník, obklopující hrad ze tří stran. Dnes je již ovšem zrušený.

Staroměstský orloj

Jednou přišel do Prahy neznámý člověk a rovnou za konšely na Staroměstskou radnici. Představil se jim jako mistr Hanuš, znalec hodinových strojů po celém světě. Na stůl vyložil všelijaké náčrty a plány. Konšelům nabídl, že sestaví takový orloj, jaký jim budou ostatní města závidět. Nedal se odbýt a nakonec je přesvědčil. A pustil se do díla. Toho dne, kdy uvedl orloj do chodu, tísnili se před radnicí lidé z celého města i přespolní. A bylo se čemu divit. Hlas zvonce, zakokrhání kohouta, dvanáct apoštolů i s pastýřem, smrt tahá za klinkáček, Turek se mračí z výšky. Dlouho všichni stáli a podivovali se. Každou hodinu, kdy se složitý stroj dal do pohybu.

Zanedlouho se začalo vyprávět, že mistr Hanuš připravuje plány dalšího orloje, ještě podivuhodnějšího, pro jiné město. To konšely zneklidnělo. Dohadovali se, jak novému dílu zabránit. Svou prosadil lakotný a krutý konšel: „Nechte mě, znám způsob, jak zabráníme Hanušovi v další práci pro jiná města.“ S neblahým tušením se konšelé rozcházeli. Jedné noci seděl Hanuš nad svými náčrty. Vtom se rozletěly dveře, do světnice vtrhli dva zakuklenci a povalili ho k zemi. Z jeho domku byl poté slyšet jen bolestný nářek a křik. Ráno vyšlo najevo, že Hanuše oba zakuklenci oslepili žhavým železem! Na oba ničemy se nepřišlo a onen konšel, který vše připravil, zmizel z Prahy. Mistr Hanuš se dlouhé týdny potácel mezi životem a smrtí. Nejedl, křičel ze spaní.

Jednoho dne se přece vzchopil a požádal pomocníka, aby jej doprovodil k orloji. Nechal se dovést po úzkých schodech až k soustrojí. Zastavil se u čtvrté, nejsložitější části. Právě ve chvíli, kdy se venku ozval zvonek, jak za něj smrtka zatáhla, vztáhl ruku, uchopil páku a ze všech svých sil se do ní opřel. Ve stroji to zaskřípalo, kolečka začala hrčet, všechno vířilo v divokém zmatku, smrtka bez přestání zvonila a zvonila. Najednou vše jako na povel přestalo, jen venku se ozval křik lidí. Na dřevěných schodech se ozvaly kroky a rychle se blížily. Mistr Hanuš o tom všem nevěděl. Sesul se pomalu k podlaze a zemřel.

Vyšehrad

Vyšehrad vzkvétal za vlády Vratislava, který zde nechal vystavět kostel Svatého Petra a Pavla. Sám panovník při stavbě pomáhal – vynesl při kopání základů dvanáct košů hlíny a zedníkům dal dvanáct balvanů, aby je do základů vložili. Samotnému svatému Petrovi se Vratislava zželelo, a tak přinutil čerta, aby přinášel na Vyšehrad kameny. Čert se samozřejmě rozzlobil, a tak alespoň při každé cestě část nákladu vytrousil. Kameny odsypával ovšem tak, aby ho nikdo nepřistihl. Jakmile byla stavba kostela dokončena, umínil si čert, že se pomstí. A ani nemusel čekat dlouho. Do kostela nastoupil farář, který si více než věřících hleděl karbanu. A čím víc karty hrál, tím víc také prohrával, protože se o to právě čert postaral. Kněz se ocitl ve velké bídě. Jednou, když mu zase karta nevycházela, se zle rozzlobil a zavolal na pomoc pekelníka. S milým čertem se hned domluvili: kněz mu upsal svou duši a čert měl na oplátku splnit každé jeho budoucí přání.

Faráři začala padat karta tak, že se všem spoluhráčům tajil dech. S léty však muži docházelo, jakou cenu bude muset za své výhry zaplatit. Hra jej přestala úplně bavit. Přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Věděl, že jakmile čert nesplní jedno jediné přání, smlouva přestane platit. Přemítal tedy, jak na něj vyzrát. V nejvyšší nouzi si vzpomněl na patrona svého kostela a vroucně se modlil, aby mu svatý Petr pomohl. A ten se mu skutečně jedné noci zjevil ve snu: „Čerta musíš požádat, aby přinesl žulový sloup z petrského chrámu v Římě a to dřív, než odsloužíš svou mši.“ Hned za svítání sdělil kněz své přání pekelníkovi. Ten se jenom zasmál. Nechtěl ztrácet ani vteřinu. Cesta do Říma pro něj byla příliš dlouhá, proto aby si úkol ulehčil, snesl se k prvnímu římskému kostelu, popadl krajní sloup a už s ním letěl zpět. Možná by doletěl včas, ale ani svatý Petr nezahálel. Počkal si na čerta nad Benátkami. Vyrazil z mraku a shodil mu sloup z ramen do moře. A teď si ho hledej. Čert se ovšem nemínil vzdát, a přestože se hledáním ve vodě hodně zdržel, přece jen ho vytáhl, a upaloval s ním dál. Jenže nad Vyšehradem byl právě ve chvíli, kdy kněz vyslovil poslední slovo své mše – amen. A tak ve zlosti, že prohrál, mrštil sloupem na střechu kostela. Sloup ji prorazil a dole se rozbil na tři kusy. A ty kusy jsou prý dodnes cítit sírou a ohněm pekelným.