V Pardubickém kraji jsou historická města, zámky a památky, ke kterým se váží krásná vyprávění našich předků. Pojďme, vydejme se společně do dávné minulosti a seznamme se s nimi.

Litomyšl

Na zámku v Litomyšli žila před mnoha a mnoha lety zlá a hašteřivá hraběnka. Lidé ve městě ji neměli příliš rádi kvůli její nehezké povaze a také jejímu chování. Zámecká paní se častokrát procházela po zahradě tak, aby ji každý viděl. Nejraději tudy chodila v nových šatech a vystavovala se všem na obdiv jako pávice.

Hraběnce však zakrátko nejen nestačily šaty šité z drahých látek, ale ani šaty vyšívané zlatou nití. Jednoho dne dostala prapodivný nápad. Hned si proto nechala zavolat všechny pekaře z celého okolí. Mladí i staří mistři pekařského umění museli všeho nechat a hned druhý den spěchat na zámek. Žádný z nich neměl sebemenší tušení, co jim paní může chtít. Někteří se dokonce obávali, aby jim hraběnka nezpůsobila nějaké příkoří.

Zámecká paní vplula do zaplněného sálu a pravila: „Moji pekaři, nechala jsem si vás zavolat proto, že mám pro vás zvláštní úkol. Ten z vás, kdo mi do tří dnů přinese šaty ušité ze samého pečiva, toho bohatě odměním.“ Po těchto slovech zase odešla a v sále zavládl podivný ruch.

Třetího dne hraběnka netrpělivě očekávala příchod alespoň jednoho pekaře. A opravdu, jeden jediný přišel na zámek a nesl šaty ze samých housek a koláčů. Hraběnce se tuze zalíbily. „Takové nikdo jiný nemá,“ radovala se v duchu a pekaři za jeho dílo skutečně dobře zaplatila.

Šaty ale nepřinesly své paní moc radosti a štěstí. Hned na první procházce potkala stařičkou žebračku, která ji požádala o trochu jídla. Paní se však na ni ani nepodívala a pyšně kráčela dál. A její pýcha se jí stala osudnou. Stařena hraběnku navždy proklela. V té chvíli se země rozestoupila a hraběnka zmizela v jejím nitru. To vše se odehrálo na zámeckém nádvoří.

Od těch dob se na zámku zjevuje přízrak této zlé a pyšné ženy, pocházející ze vznešeného rodu. Hraběnčin duch vždy obejde nádvoří a zmizí v místě, kde se tenkrát, toho osudného dne, hraběnka propadla do země.

Kunětická Hora

Četné nálezy dokládají, že kopec nazývaný kdysi Holá Hora byl osídlen již v pravěku. V kronikách se můžeme dočíst, že v roce 838 jistý Kunak založil pod Holou Horou vesnici Kunatice a pak na kopci Kunatický hrádek. Osudy hradu byly poté však až příliš často řízeny lidskou hamižností. Například v 15. století po smrti Jana Žižky přešel rytíř Diviš Bořek na Zikmundovu stranu a za to od něho přijal Kunatický hrad do osobního vlastnictví. I v pozdějších dobách šel hrad z ruky do ruky, a když jej získal Vilém z Pernštejna, byl zde otevřen první lom. Hora je totiž čedičová a dříve nebylo nad tento kámen při stavbě silnic a cest. Pro horu i hrad to byl počátek zkázy, protože majitelům nevadilo, že hrad tím byl značně poškozován. Vždyť čedič je tak báječný materiál!

Takže ani po protestu u císaře Františka I. při jeho návštěvě kraje v roce 1820 se kromě úsměvného císařského slibu mnoho nestalo. Za tři roky se u hradu zřítila hradní věž, protože lamači se podkopali až pod hradní nádvoří. Nevůle obyvatel a upozorňování, že si Pardubice ničí jediný kopec v celém okolí, přivedly konečně roku 1905 okresní činitele k rozhodnutí nepodporovat stavby cest a silnic, na které bude použit tento čedič.

V době, kdy na tomto hradě sídlil pan Vilém z Pernštejna, se mu smrtelně roznemohl jeho malý syn Vojtěch. Pan Vilém se proto velmi rmoutil a velmi se o něj strachoval. Také děti z krčmy na úpatí, kde tehdy hospodařil chmelař a krčmář Jiřík, byly smutné. Malý Vojtěch byl totiž hošík velmi milý. Nestyděl se za chudobné děti z podhradí, často k nim seběhl dolů pod hrad, hrál si s nimi, ba i do hradu je brával. A měl–li něco dobrého k snědku, nikdy se nezapomněl s nimi podělit.

Děti vzhlížely toužebně vzhůru k bráně, jestli se Vojta neobjeví opět zdravý. Když se dozvěděly, že je těžce nemocen, a že se možná už vůbec neuzdraví, rozhodly se ho navštívit. Jenže čím ho potěší, jaký dárek mu mají vzít? Na úpatí hory se tehdy rozkládal sad, v němž se zvláště dařilo třešním. Byla právě doba jejich zrání. Třešně byly krásně rudé, šťavnaté a sladké, takže se při pohledu na ně sbíhaly dětem sliny na jazyku. Však už se slétali špačkové ze široka daleka a nijak se nelekali ani početných strašáků. Ty třešně natrhaly děti do košíčku a nesly je darem malému Vojtíškovi.

Nemocný se usmál na návštěvníky, kteří před ním stáli v rozpacích, a když mu podali třešně, s radostí se pustil do jídla. Jeho lékař se velmi podivil, že mu třešně zachutnaly a dětem dovolil, aby Vojtěcha přišly častěji navštívit. Děti přicházely denně, vždy přinesly čerstvě natrhané třešně, a nemocný se stále více uzdravoval. Tváře mu zrůžověly a jednoho dne mohl dokonce opustit lůžko a vyjít si na dvůr. Brzy nato vyšel i z hradu a oplatil návštěvu krčmářovým dětem.

Na památku jeho šťastného vyléčení a zachránění před smrtí třešněmi se konaly v Pardubicích každoročně třešňové slavnosti. Tyto sice časem zanikly, ale ještě několikrát na počátku 20. století byly obnoveny. Dnes je hrad na bývalé Holé Hoře postupně obnovován a zpřístupňován veřejnosti. Vlivem předešlých prací v kamenolomu spadla část hradních zdí. Ze čtyř hradních bran nezůstalo nic, zachovaly se jen pátá a šestá. Vlastní hrad, od předhradí oddělený příkopem a mostem, tvoří palác s úzkým nádvořím, gotická Černá věž a dvě bašty. Na hradě se občas konají vystoupení řemeslníků, šermířů a kejklířů. Za dobré viditelnosti můžeme z hradní Černé věže spatřit i nejvyšší partie Krkonoš a Orlických hor.

Pardubice

Za vlády Vladislava II. se Češi proslavili v celé Evropě válečnou výpravou proti Milánu, kterou v roce 1158 vyhlásil a vedl císař Fridrich Barbarossa. V českém vojsku bylo deset tisíc neohrožených mužů toužících po slávě i kořisti. Ještě dřív, než se dostali do Lombardie, předběhla je zvěst, která je líčila jako lidožrouty siláky, jejichž rána mečem či sekyrou protne každé brnění. A takové zprávy nahnaly obráncům Milána strach. Čechy nezastavila ani prudká řeka Adda, na které Miláňané strhli všechny mosty. České vojsko se neohroženě vrhlo do proudu a řeku se mu podařilo přebrodit. Pak už se Čechové připravovali před milánskými hradbami na zteč. Někteří zhotovovali žebříky, jiní o kus dál pekli na rožních těsto. A Milánským připadalo, že to jsou nabodnutí lidé a že tedy pověst o Češích jako lidožroutech nelhala. Když se druhý den dali naši společně s císařskými do dobývání hradeb, bitva dlouho netrvala. Čeští rytíři jeden za druhým přelézali hradby a protože měli na tvářích škrabošky, obránci je měli za skutečné ďábly a dali se neprodleně na útěk.

Mezi prvními vstoupil do Milána Ješek z Pardubic. A podobně jako ostatní myslel také na svou kořist. Právě kořist v dobytém městě byla odměnou za dlouhé mašírování a útrapy války. A tak rytíři brali v milánských domech co jen mohli. Brnění, přilbice, zbraně, boty, šperky, oblečení i nádobí. Pan Ješek měl brzy cenností tolik, že je sotva uvezl na koni. Pospíchal k jedné z otevřených milánských bran, aby měl kořist co nejdřív ve svém ležení. Jenže právě u téhle brány seděl v úkrytu strážný a ani nedutal, aby si ho nepřátelé nevšimli. Při pohledu na obtěžkaného Ješka mu svědomí nedalo. „Zloději nenažraný, aby ses těmi nakradenými věcmi neudávil,“ sykl polohlasem a přeťal provaz, na němž visela kovaná mříž s ostrými bodci. Ta s hrozivým rachotem spadla za Ješkovým sedlem a jeho bělouše přesekla v půli. Rytíř sice z půlky koně spadl před branou na zem, ale nic si z toho nedělal. Popadl svou válečnou kořist do náruče, sedlo hodil na rameno a s úsměvem kráčel celý zborcený koňskou krví do ležení.

Po své porážce se museli Miláňané císaři podrobit, přísahali mu věrnost a zaplatili deset tisíc hřiven pokuty. Vladislav obdržel od císaře tisíc hřiven a při slavnostní mši i cennou královskou korunu, kterou mu sám Fridrich na důkaz vděčnosti položil na hlavu. Na rytíře Ješka z Pardubic čekala jiná odměna. Český král mu udělil šlechtický erb, na němž je vyobrazena přední půlka jezdeckého koně se zlatou uzdou v červeném poli. A tento znak se stal o něco později znakem města Pardubice.

Toulovcovy maštale

Zeman Vavřinec Toulovec žil na počátku 15. století v Jarošově. Byl na jedné straně pobožný a štědrý, na druhé ovšem nepolapitelný lapka, jenž se svou tlupou jezdíval až na Moravu a do Uher. Ale třebaže tyhle loupežníky Moravané často pronásledovali až k Litomyšli, pokaždé jim zmizeli, jako by se do země propadli. Nenašli by je, ani kdyby se dostali do tvrze v Jarošově. Ta byla totiž spojená tajnou chodbou s Toulovcovými maštalemi, kde měla tlupa stáje pro své koně a úkryt pro sebe i naloupené poklady. Ve svém okolí Toulovec neloupil a nejspíš proto byl považován za člověka ušlechtilého.

Jednou Toulovce opět pronásledovali Moravané hluboko do Čech. Lapkové v nočních tmách dojeli do Proseče, kde požádali vesničany o pomoc. Mnozí z nich byli ranění, jejich koně vyčerpaní. A nepřítel nablízku. Prosečtí se nijak nerozpakovali a Toulovcovi vyhověli. Raněné loupežníky ošetřili, dali jim najíst a napít, koně jim vyměnili a s kořistí do skalního úkrytu jim pomohli. Na úsvitu Proseč opět pokojně spala. Právě tou dobou přitáhlo vojsko z Moravy. Přivedly je sem neklamné stopy uprchlíků. Lupiče v Proseči však vojáci marně hledali, nikdo je nevyzradil. Vojáci tedy vyvedli všechny vesničany na náves a velitel se na ně rozkřikl: „Nechcete prozradit, kde se loupežníci skrývají. Za svou tvrdohlavost budete trpět.“ V té chvíli začali vojáci zapalovat loučemi jednotlivá stavení. Dřevěné chalupy s doškami lehce vzplály, vystrašený dobytek bučel, drůbež se rozutíkala a vesničané měli co dělat, aby zachránili alespoň to nejcennější. Moravané tou dobou Proseč opouštěli. Provázely je kletby a spílání ubožáků, kteří netušili, kam složí svou hlavu. Nevíme, odkud rytíř Toulovec sledoval dění ve vsi. Dřív než nastal večer, objevil se ve vypálené vsi s povozem, na němž byla veliká truhlice plná dukátů a stříbrňáků. „Za vaši věrnost si teď můžete vystavět nové chalupy.“ vysvětlil vyjeveným vesničanům. Jeho lapkové hned začali peníze spravedlivě rozdělovat. Navíc dostali Prosečtí od Toulovce celý les nazývaný Chlum, kde si na nové chalupy mohli obstarat tolik dřeva, kolik se jim zachtělo.