K některým místům na Vysočině se vážou pěkné pověsti. Pojďme si některé z nich vyprávět.

Jihlava

K opravdovému rozvoji města Jihlava došlo za vlády krále Václava I., kdy se ukázalo, že v podloží se nachází stříbro. Proto také Václav prohlásil toto území za královský majetek. Tehdejší vládcové totiž ten drahý kov velmi potřebovali. Kvůli dolování stříbra sem přicházelo mnoho kovkopů, zejména z německých zemí.

Před tím, v době, kdy tu zatím stálo několik domů sdružených ve vsi Stará Hůra, zde žil hrnčíř. Na jílovitém břehu místní řeky měl zbudovanou chatu, k obživě vlastnil kravku, choval několik slípek a na hrnčířském kruhu vykružoval hrnce, mísy a džbány. Ty nosil na prodej po širém okolí. Že měl výbornou hlínu, bylo výborné i jeho zboží a šlo mu dobře na odbyt. Zakrátko mu došla hlína na původním nalezišti a on se musel poohlédnout po dalším. Brzy našel opět vhodné místo. Byla tam hlína vazká a jemná, až se srdce smálo. Dobře se hnětla, po vypálení se leskla, jako by do ní třpytného prachu nasypal. Ale běda! Měla také nemalou vadu. Když hrnčíř vybíral výrobky z pece, byl málokterý úplně dobrý. Byly buď popraskané, nebo dokonce rozsypané a mnohé z nich podivně spečené. Marně si nad tím lámal hlavu.

Jednou tudy měl cestu kupec ze západních zemí. Cestou z Brna tu v kraji zabloudil, až ho světélko blikající oknem chaty zavedlo k hrnčíři. Hostitel nabídl kupci ochotně chudou večeři a nocleh, a když seděli za stolem, naříkal si na své bědné postavení. Kupec ho politoval, dal si ukázat nepodařené hrnce – a jeho zkušené oko hned poznalo, kolik uhodilo, že hlína obsahuje stříbro! Hrnčíři však nic neřekl, nechal si to pro sebe, jen se nabídl, že od něho naleziště hlíny i s chatou za dobrý peníz odkoupí. Hrnčíř to pokládal za dobrodiní a byl v sedmém nebi. Nabídku radostně přijal a s veselou se hned chystal hledat si jiné stanoviště. Ještě větší radost však měl kupec. Spěšně se odebral do své vlasti, zakrátko se na místo vrátil se svým bratrem, dobrým znalcem v hledání rud. Obhlédli spolu místo, a protože oplývalo stříbrnou rudou, povolali horníky a založili tam hornickou osadu. Zanedlouho se lesem ozývaly rány hornických krumpáčů a hesla „Zdař Bůh!“ byly vyhloubeny první šachty stříbrných dolů, jež pak po kolik set let vydávaly vzácný kov a proslavily kraj po celé střední Evropě.

Kámen

Kdysi dávno ve středověku žil na hradě Kámen nepříliš bohatý šlechtic, který neměl žádného dědice, jen tři dcery. Stále se nemohl rozhodnout, kterou z dcer udělá na zdejším panství paní. A jak to tak bývá, když pořád něco odkládáš, tak dlouho se rozmýšlel, až nakonec umřel, aniž by udělal nějaké rozhodnutí. Dvě starší sestry neměly příliš dobré vlastnosti, byly chamtivé a hašteřivé. Zato ta nejmladší byla krásná, hodná a navíc dokonce chytrá. Proto přišla na nápad, jak spor o vládu na hradě rozřešit. Navrhla sestrám, aby každá z nich zasadila v podhradí větvičku lípy. A která z nich bude mít do roka největší stromek, bude její majitelka vládnout na hradě Kámen. Starší sestry k tomu doplnily ještě jednu podmínku. Všechny tři musí zůstat až do rozřešení sporu pannami. Jak se dohodly, tak učinily. Do večera byly větvičky lipek vsazeny do země.

Nejmladší sestra se týden poté seznámila se sličným rytířem ze sousedství. Slovo dalo slovo a rytíř se začal ucházet o její ruku. Mladá dívka téměř zapomněla na vzájemnou sesterskou dohodu i na vsazenou větvičku. Starší sestry chodily své větvičky pilně zalévat. Přesto obě dvě po čase uschly. Pouze větvička nejmladší sestry se během dohodnutého lhůty rozvila do nebývalé krásy. Obě starší sestry pochopitelně té nejmladší záviděly. A po roce vyrukovaly i s druhou podmínkou. Nejmladší sestra se ač nerada, musela podrobit zkoumání, zda je ještě panna.

A starší sestry se velmi zaradovaly, když jim porodní bába, která zkoumání na jejich příkaz prováděla, sdělila, že jejich sestra porušila druhou část slibu a už není panna. A co víc: s oním mladým a krásným rytířem z nedalekého panství dokonce čeká dítě. Sesterský spor tak zůstal i nadále nevyřešen. Starší sestry ovšem tu nejmladší z nich začaly krutě nenávidět. Počkaly, až nejmladší jedné noci na hradě porodila synáčka. Dítě jí hned odebraly, uškrtily a zakopaly ho na kraji vesnice, tam, kde je dnes barokní kaple. Nebohou sestru příští den samy zaživa zazdily jako čarodějnici do stěn hradu. Jejich radost z ohavného činu, který jim měl zajistit vládu na panství, však netrvala dlouho. Do roka obě zmizely neznámo kam. Lidé v okolí si vyprávěli, že je obě odnesl čert. Na místě, kam zakopaly nebohého chlapečka, vyrůstá od té doby tráva ve tvaru věnce. A každou půlnoc o úplňku se pak hradem ozývá nářek týrané nejmladší sestry.

Lipnice

Dominantou Havlíčkobrodska je dvouvěžová silueta mohutného gotického hradu Lipnice nad řekou Sázavou se Samsonovou věží. Jeho zakladateli byli asi páni z Lichtenburka. Byl to hrad pevný, stavěný ze žuly, jak ani jinak na Českomoravské vrchovině nebylo možno.

Na hradě žil kdysi rytíř Samson, který rozkázal svým sloužícím, aby uzavřeli vchod do hradní věže železnými dveřmi se zámkem, jenž se dal odemknout pouze zvenčí. Když se zavřely dveře, zapadl současně i zámek a kromě klíče, který visel na krku Samsona, je nikdo nemohl otevřít. Sloužící trnuli hrůzou, co strašného jejich krutý a neurvalý pán chystá. Samson měl již dost pitek, hádek a šarvátek se sousedními rytíři. I každý týden v předvečer, když se začínalo šeřit, vyjížděl nyní na černém koni z hradu, proháněl se krajem a pátral, nekráčí–li po osamělé cestě nějaká mladá dívčina. Běda dívce, která si vyšla v kvetoucí luka, nebo se opozdila na poli. Surovec ji chytil a nedbaje jejího nářku, vysadil ji k sobě na koně a ujížděl s ní na hrad. Tam ji uzavřel do věže, a když ho omrzela, zavraždil ji a její tělo svrhl na dno hladomorny. Nářek nešťastných rodičů se rozléhal krajem pod sídlem zpupného rytíře, utrpení dívek ve věži volalo po pomstě. Všechny dívky v okolí se chvěly v obavách a bály se vyjít z domu. Tajemství hrozné věže bylo totiž jedním ze sloužících vyzrazeno. Tu najednou přestal Samson se svým řáděním. Zdálo se, že chystá zase něco jiného a že loupení dívek zanechá. Jeho věž oněměla, okolní dívky si oddechly a zase vycházely na náves, pracovaly na polích a odpočívaly na zahradě.

Na břehu Sázavy stála zapomenutá hornická osada a v ní na samém okraji u Horníků měli dceru Aničku, děvče jako květ. Její pomněnkové, dětsky nevinné oči, důvěřivě zářily do okolí, při práci si prozpěvovala, že ji bylo slyšet široko daleko. Každý v osadě ji měl rád. Ona sama dosud neslyšela o rytíři, který loupí dívky. Proto když se jednoho dne vpodvečer zastavil u zahrady, kde právě pracovala, neznámý rytíř přilákaný jejím zpěvem a zavolal na ni, vyšla beze strachu k němu na cestu. Myslela si, že se jí chce pouze zeptat na někoho ve vsi. Tu však dříve než se nadála, uchopil ji za ruce a vyhodil ji k sobě do sedla. Černý kůň ji s rytířem hned unášel do lesního šera. Vzpouzela se, chtěla seskočit z koně, rytíř ji však konejšil a snažil se ji omámit sladkými slovy. „Slyšel jsem o tvé kráse,“ lhal dívce, „a jak to sami vládci země činí, rozhodl jsem se, že tě unesu. Na mém hradě budeš váženou paní, zástup služebnictva ti bude k službám a nejkrásnější komnaty, jaké jen princezny mají, budeš mít jen pro sebe.“ Dívka se utišila a s rozechvělým srdcem a nitrem plným zmatků se blížila ke hradu, který se jako v pohádce rýsoval na obzoru.

Vjeli do brány, kladky za nimi zaskřípěly, můstek se zvedl a brána zavřela. Rytíř seskočil z koně, pomohl dolů dívce a uchopil ji za ruku. Když zaváhala, jestli s ním má jít dále, dovlekl ji násilím do neblaze proslulé věže. Otevřel, vkročil dovnitř, vtáhl tam vzpouzející se dívku – vtom buch – v rozčilení za sebou přibouchl dveře. Zámek sklapl a krutý Samson i se svou obětí byli zamčeni ve strašném vězení. To, co si vymyslel jeho chorý mozek, se nakonec stalo osudné jemu samému. Marně kopal do dveří, marně očekával vysvobození ze zajetí své věže. Smrt hladem mu byla odplatou za jeho skutky.

Z hradních staveb dnes vyniká kaple s nástěnnými malbami a barokním chórem, starý a nový palác. Navštívit můžeme pochopitelně i renesanční věž Samson z roku 1537, torzo mohutné pětipatrové věže s branou a vyhlídkou. Na hradě je pozoruhodně velké množství zachovaných kamenických detailů z doby pozdní gotiky. Podívat se můžeme i do rozsáhlého sklepení a prohlédnout si archeologickou expozici, sbírku gotických kachlů a zbrojnici.

Náměšť nad Oslavou

Rod pánů z Lomnice sídlil na sever od Tišnova. Od 13. století byl značně rozšířený také na západ až k Velkému Meziříčí. Některý pán z Lomnice postavil ve vsi Náměšti hrad a dal také upravit brod přes řeku Oslavu. Poté sloužil na hradě svému králi jako hejtman. Král vytáhl se svým vojskem ze země na válečnou výpravu. Tu se ke hradu znenadání přihnaly nepřátelské voje, obklíčily ho, rozložily se kolem a čekaly, až se obránci hlady vzdají. O útok se nepokoušely, neboť hrad stál na nepřístupné skále, byl velmi pevný a měl tuze vysoké hradby.

Obležení byli v těžkém postavení. Od královských vojsk se hned tak pomoci dočkat nemohli a zásob na hradě nebylo tolik, aby mohli delší dobu vzdorovat. Nicméně předstírali, že se nelekají. Pištci a bubeníci denně vyhrávali na nádvoří a veškerá hradní čeleď zpívala a výskala jako o posvícení. Chtěli tak obléhatele přesvědčit o tom, že všeho mají dostatek a vyhladovění se bát nemusejí. Ve skutečnosti jim bylo všelijak. Aby vystačili s malými zásobami co nejdéle, nařídil hejtman hned od prvních dnů obležení malé příděly jídla, a tak lidé výskali a zpívali s hladovými žaludky. Obléhatelé také zpěvu a jásotu na hradě tuze nevěřili. Znali podobné úskoky, a proto se obhájcům posmívali: „Však vy se poddáte, jen co vám trochu břicha splasknou. Až z vás budou hubeňouři, ještě pěkně poprosíte.“ Když obležení trvalo už kolik neděl a nepřátelé vytrvale vyčkávali pod hradbami, byly denní porce jídla stále menší a menší. Posádka začala malomyslnět. Později bylo ještě hůř. V truhlicích už nebylo ani prášku mouky, obležení snědli vše, co k snědku bylo. Snědli i koně a poslední, co zbylo, byl černý beránek. Toho jim bylo líto zabít, neboť ho měli všichni rádi, zvláště hejtman. Posádka se chystala, že se vzdá a naléhala na velitele, aby se s nepřítelem jednalo o kapitulaci, při které by aspoň zachránili holé životy.

Hejtman dobře věděl, že nezvládne hladové muže. Zapřísahal je tedy, aby tedy vytrvali aspoň do druhého dne. S těžkým srdcem rozkázal zabít oblíbeného beránka a mužstvo pozval na malé, ale o to vzácnější sousto. S tím byli muži spokojeni. Když beránka zabíjeli, přišli na dobrý nápad. Zachytili krev zvířete, pomazali jí několik starých hovězích kůží a rozvěsili je po cimbuří, aby na slunci uschly, jako by to byly kůže čerstvě stažené. Lest měla znamenitý účinek. Když si kůží všimli obléhatelé, domnívali se, že je na hradě opravdu všeho ještě hojnost. Rozmrzelý velitel tedy rozkázal druhý den strhnout stany a odtáhnout. Můžete si pomyslit, jaká radost z toho byla na hradě. Ještě větší nastala příštího jitra, neboť přitáhl na pomoc král s vojskem a zásobami. Když se zeptal, jaké zásoby jim zbyly na hradě, ukázali mu černou beraní hlavu. To bylo jediné, co jim zbylo. Král pochválil věrnost, statečnost a důvtip obránců a dovolil rytíři, který je vedl a povzbuzoval k vytrvalosti, aby napříště nosil na zlatém štítě černou beraní hlavu.

Pernštejn

Hrad Pernštejn pravděpodobně založil Štěpán z Medlova, výrazná osobnost z nejbližšího okolí krále Přemysla Otakara I. Rod Pernštejnů prokázal ve své době nejvíce schopností získat moc i bohatství, takže byl téměř tři staletí v čele moravské šlechty. Pernštejn stojí na strmé skále. Podle pověsti byl vystavěn za křižáckých válek. Nebyla to zajisté lehká práce vybudovat takové mohutné sídlo na příkrém návrší. Mnoho potu skanulo na tvrdý kámen, snad i několik lidských životů padlo, než zahlaholila z hlásné věže poprvé trubka, zvěstující do širého kraje zrození nového hradu.

Když se ruce četných dělníků daly na svazích vrchu do lámání prvních kamenných kvádrů a valily je vzhůru, ubíral se údolím Svratky do Brna křižácký voják. Opíral se o tisovou hůl, kterou uřízl kdesi v palestinských hájích. Vracel se do své rodné vsi, kdesi na horním toku řeky. Kráčel mlčky, přemýšlel o tom, zda najde ještě svůj dům, rodiče a známé. Vtom ho vyruší nezvyklý hluk a hřmot z lesa. Zvědavost obrací jeho kroky. Stoupá namáhavě po příkrém vrchu, až se ocitne uprostřed hlučícího chumlu dělníků. Dal se s nimi do hovoru a dozvěděl se od nich, že stavějí na vrcholu kamenný příbytek pro svého pána. Podivil se křižák té řeči a vyslovil pochybnost o zdaru jejich práce: „Slabé jsou vaše síly na vykonání takového díla.“ Dělníci mu odporovali, někteří ho odbývali posměškem. To ho popudilo. Zarazil svou tisovou hůl do skály a zvolal: „Ujme–li se tato suchá hůl a vyroste–li z ní strom, tenkrát uvěřím, že se vám dílo podaří.“ Zasmál se, dal dělníkům sbohem a ubíral se svou cestou.

Dělníci nedbali jeho pochybovačných slov a pracovali dále, jak jim uložil jejich pán. A hle, všem na očích zapustila tisová hůl do skalnaté půdy kořeny a vypučily z ní ratolesti. Z hole vyrostl strom a na skále hrad. Tis za dlouhá léta zmohutněl a je z něho statný kmen, v objemu má čtyři a půl metru. Poněvadž roste velmi pomalu, svědčí to o jeho velikém stáří. Těší se veliké vážnosti majitelů hradu i všech lidí. Hradní páni zřídili okolo něho dřevěnou ohradu a stáhli jeho kmen železem, aby jej chránili před zkázou. Věří, že s jeho osudem je pevně spjat i osud hradu. Zhyne–li tis, bude konec i s Pernštejnem. Tato víra už byla několikrát potvrzena. Když se kdysi ulomil vrchol stromu, spadla na hradě jedna z kleneb. Jindy zase, když uschla mohutnější větev tisu, bylo nutno snést z hradu chatrnou pavlač hrozící sesutím.