Na západě Čech je několik zajímavých míst, o kterých si můžeme přečíst v pověstech. Ať už jsou to hrady Rabí, Přimda, klášter Kladruby nebo Černé a Čertovo jezero. Zajímavá je také pověst o tom, jak se prováděla zkouška správně uvařeného piva.

Černé jezero

O Černém jezeře se tvrdí, že je bezedné. Hodíš–li tam kámen, dopadne prý na věčnost. Když se právě o tomhle chtěli přesvědčit tři mládenci, vyrobili si vor, naložili na něj těžký balvan přivázaný na dlouhém laně. Poté pádlovali doprostřed té velké vody. Tam balvan pomalu spouštěli do hlubiny. Ovšem kámen dna nedosáhl. Zato se náhle hladina jezera vzedmula, jako by se začala vařit, a ozval se ohlušující bublavý hlas: „Kde je dno mé, jen já sám vím, vás tu ale hned utopím!“ Mládenci strachy bez sebe se po těch slovech dali ze všech sil do pádlování a taktak, že se v tak rozbouřené vodě dostali ke břehu živi. Nikomu z obavy neprozradili, co se jim na voru stalo. A nikdy se už k černému jezeru nepřiblížili.

Čertovo jezero

Když se na Šumavě ještě rozkládaly pouze neporušené pralesy, žil poblíž kovář se svou jedinou dcerou Dorotkou. Táhlo mu už na sedmý křížek a rád by pověsil řemeslo na hřebík, ale stále nemohl sehnat mladého pomocníka, který by se kovárny ujal. Až jednoho podzimního dne zabušil někdo na vrata kovárny. Byl to urostlý mládenec, černý jako smola a hned se hlásil do učení. Mistr se zaradoval, moc ho neprohlížel, hlavně byl zvědavý, jak se mladý postaví k dílu. Nový pomocník jeho očekávání nezklamal. Za hodinku, dvě koval do délky i do tloušťky, osazoval, rovnal i ohýbal tak, že starý kovář nevycházel z údivu nad jeho zručností. Dorotce se ale pomocník nijak nelíbil. Sice jí nadbíhal jak mohl, ba i dárky přinášel, ale ona jako by v jeho očích cítila nějakou nečistou moc. A toto tušení ji nezklamalo. Když jednou odjel otec do města, vzal na sebe pomocník skutečnou podobu. Ohnivé oči mu ještě víc vystouply, mezi smolnými vlasy mu narostly rohy. Pak dupl kopytem, švihl ocasem a spustil: „Když to nešlo po dobrém, půjde to po zlém. Vezmu tě s sebou do pekla a staneš se mou nevěstou!“

Dorotka v tu ránu omdlela a sesunula se k zemi. To se čertu hodilo. Vzal bezvládnou Dorotku přes rameno a vyrazil z kovárny. Šel rychle a teprve, když se začal drápat na Jezerní horu, Dorotka na jeho zádech procitla. Nedala však nic najevo. Uhnaný čert se konečně zastavil, složil dívku do trávy a sám se také natáhl, aby si odpočinul. Po chvilce začal chrápat, až se hory zelenaly. Právě na tohle dívka čekala. Popadla chlupatý ocas, podvlékla ho pod jedním vyčnívajícím skaliskem a pořádně zauzlovala. Potom se dala na útěk domů, co jí nohy stačily. Čert sice ještě spal, ale Dorotčin útěk zaslechl. Vyletěl z trávy, div si ocas neutrhl. Začal hromovat a největší pekelnou silou cloumal skaliskem a kousek po kousku ho tahal ze země. Nakonec se do něho opřel celým tělem, aby ho vyvalil stranou. Uzel na ocase však stejně nepovolil. Zato se z prohlubně začala proudem hrnout voda. Hučela, čertem smýkala, až jej docela zalila a on se utopil. Přesto stoupala dál, dokud pod horou nevzniklo nové jezero – Čertovo.

Chodové

Před dávnými časy býval kraj kolem dnešních Domažlic pustý, plný samých lesnatých neprostupných kopců. Na procházku se sem vypravili Ježíš se svatým Petrem. Cestou potkávali samé vlky, jeleny, srnce a medvědy. Jen lidi ne. Svatému Petrovi to bylo divné, rád si s lidmi povídal. Proto požádal Krista: „Nebylo by lepší, kdybys i sem usadil nějaké lidi? Teď je tu jen samý les a zvěř, takže se ani nemůžeme vyspat v posteli, ale musíme pod strom.“

„To ti asi vadí nejvíc,“ zasmál se Ježíš. „A jaké lidi bys tady chtěl mít?“ Petr mudroval dlouho. Při putování po zemi už spatřil leckterý národ, jenž na nich leccos požadoval. Nakonec tedy povídá: „No usaď sem takové lidi, aby jim málokdo rozuměl.“ Kristus Pán jen udiveně zakroutil hlavou, a jak postávali v lese, zdvihl svou poutnickou hůl a praštil s ní prudce do pařezu: „Michl, šlé auf!“

Vtom pařez obživl a začal z něj vylézat chlap v černé kazajce, celý ušmudlaný a zarostlý. Hned chytil Petra za roucho, zacloumal s ním a spustil: „Vós, hóst mí aftkvecht? Tú, saprment, tú!“ Petr samozřejmě nic takového nečekal. Hrubián s ním cloumal dál, až se začal obávat o svůj život. Zato Kristus se jen smál: „Tak co, Petře, rozumíš mu? Je to Němec jako poleno a nadává ti, žes ho vzbudil.“ Po těch slovech břinknul neurvalce holí po hlavě, takže se z něj udělal zase starý pařez. Petr se ještě nějakou dobu ošíval, než se ozval: „Takového už nechci. Ale bojím se, že by všechny pařezy mohly obživnout a dostat se dolů do údolí. A podívej, co jich tu je.“

Ježíš přikývl: „Aby ses nebál, stvořím tady lidi, kteří těm druhým zabrání, aby se dostali dolů do Čech.“ Břinkl svou holí do několika břízek a hned tu stáli mládenci v bílých punčochách, smekli před poutníky své klobouky a nejstarší z nich povídá: „Tož pote, ale nesete-li něco zlého, hani krok dál.“ Petrovi hned vysvětlil, že toto jsou strážcové těchto hor, aby se dál žádný nepřítel nedostal. Budou chodit na hlídky, proto se jim bude říkat Chodové. Třebaže jich nikdy nebude v lese moc, budou mít oči všude.

A tak se i stalo. Chodové obcházeli zemskou hranici a chránili naši zemi před každým, kdo k nám přicházel se zlými úmysly. Pokud došlo k válce, vytvářeli lesní přeseky a signalizovali hrozící nebezpečí, aby se lidé mohli na nepřítele připravit.

Kašperk

Do lesů kolem hradu Kašperk chodívali chudí chalupníci na dřevo a proutí k pletení košíků. Jednou si všimli, že na pobořených hradbách brzy zjara vykvétá zvláštní keř. Byla to šípková růže, ale její květy byly obrovské a krvavě rudé. Jednou o Velikonocích šla tudy mladá žena s dcerkou Maruškou. Vracely se z kostela v Kašperských Horách. „Podívej, maminko, na ty krásné růže!“ zvolala Maruška. „Počkej, hned ti jednu přinesu, aby nám doma kvetla ve světnici.“

Matka s úsměvem sledovala Marušku, jak hbitě šplhá po kamenech. Sotva však utrhla tu nejkrásnější růži, zvedl se divoký vítr a odnesl ji kamsi do hradu. Matka se dala do zoufalého pláče, volala Marušku, prohledala hrad kámen po kameni, ale dcerku nenašla. Běžela do vsi, a když lidem vyprávěla, co se stalo, vzali muži sekery a lopaty a vydali se ke Kašperku. Až do soumraku pátrali, jestli Maruška nezapadla do nějakého starého sklepení nebo skalní průrvy, ale nenašli ani stopy. Ubohá matka vešla do své chaloupky, sedla si ke stolu, položila hlavu na stůl a usnula. Probudilo ji zaskřípění dveří. S lucernou v ruce vešla dovnitř stará bába zaříkávačka. Pomáhala lidem od nemocí a neduhů.

„Babičko, pomozte! Nevíte, kam se poděla má dcerka?“ Babka pokývala hlavou: „Vím, co se ti přihodilo. Ale nezoufej, vše bude mít dobrý konec. Musíš být trpělivá. Příští rok o Velikonocích znovu zajdi k růžovému keři. Kde jsi dítě ztratila, tam ho opět najdeš.“ Rok uplynul a konečně přišly Velikonoce. Sotva začalo svítat, popadla matka šál a běžela ke Kašperku. Už zdálky viděla na hradbách planout krvavé růže a pod keřem jako by se něco hýbalo. Je to Maruška! Matka dcerku objala. Maruška byla větší a krásnější, jako každé dítě, které je o rok starší. V ruce držela rudý květ, ten, který před rokem utrhla. „Kdes byla po celý ten čas, dceruško?“ ptala se jí matka.

„To nesmím nikomu říct,“ zavrtěla hlavou Maruška. A také to nikdy nikomu neřekla. Krvavé růže na kašperských hradbách lákaly ještě mnohé, aby je utrhli. Ale pověst o jejich čarovné moci se roznesla po kraji a nikdo se toho už neodvážil.

Kladruby

Řezenský biskup Wolfgang putoval plzeňským krajem a zjišťoval, jak je to tam s křesťanskou vírou. Během únavné pouti si chtěl odpočinout. Ulehl tedy na prosluněnou mýtinku uprostřed hlubokého lesa. Chvíli se díval do vysokánských korun stromů, poslouchal klapot sekyr dřevorubců, kteří tu těžili dřevo. Potom mu ztěžkla víčka a biskup usnul. Zdál se mu sen o Panně Marii. Ta mu přikázala, ať na místě, kde právě leží, nechal vystavět klášter s mariánským kostelem. Aby biskup na sen nezapomněl, vypůjčil si od dřevorubců sekyru, usekl dvě větve, svázal je do tvaru kříže a ten zabodl do země. Tak si označil místo, kde měl stát budoucí klášter. Protože tenkrát zrovna dřevorubci „klády rubali“, začalo se místu říkat Kladruby. S proslulostí a mocí kláštera nabývalo na vážnosti i městečko Kladruby, které bylo původně dřevorubeckou osadou. Vedla tudy cesta do Norimberka a ta lákala do města různé řemeslníky, krčmáře a kupce.

Plzeňské pivo

Pokaždé, když se v plzeňském měšťanském pivovaru uležela nová várka, sešli se městští radní v obecní hospodě, aby zjistili jeho kvalitu. Nemyslete si, nesedli si za stůl a nedali se do pití džbánku za džbánkem, jak by se snad mohlo zdát na první pohled. Kdepak. Hospodský přinesl plný korbel nového piva a polil jím dlouhou lavici, která stála uprostřed šenku. Na politou lavici si pak páni konšelé sedli. V té chvíli obrátil městský rychtář přesýpací hodiny a nastalo čekání, až se poslední zrnko písku přesype. Poté se radní z té lavice zvedli. Neboť jedině tak mohlo plzeňské pivo prokázat svou divotvornou moc a dobrou jakost: když se totiž přilepili, bylo vše v pořádku, pokud ne, nestál mok za nic. Jednou se dokonce stalo, že jim lavice držela na kalhotách, až s ní došli na náměstí. A tenkrát sám od sebe začal odbíjet největší plzeňský zvon do jejich kroku. Tak dobrá to tehdy byla várka.

Přimda

Na počátku 9. století se stal německým císařem Jindřich. U jeho dvora sloužil mladý hrabě Albrecht z Oldenburka. O něco mladší než on byla i osmnáctiletá císařova dcera Elenka. A protože se jí v kráse a duchaplnosti nemohl v Německu nikdo rovnat, hrabě Albrecht se do ní z celého srdce zamiloval. Vztah to byl oboustranný, oba toužili jen po tom, aby mohli být navždy svoji. Hrabě ovšem věděl, že se nemůže stát důstojným nápadníkem císařské dcery. Proto nejprve potají rozprodal všechny svoje statky, vystoupil z císařových služeb, sedl na koně a rozjel se daleko do ciziny. Tak se dostal až k nám do hlubokých lesů, kde spatřil vrch, odkud byl dobrý výhled. Protože šlo o místo vzdálené i nepřístupné, dal na kopci vybudovat nevelký, ale pevný hrad. Už během stavby sem dal navézt nejrůznější potraviny pro případ dlouhého obléhání nepřítelem. Nakonec nový hrad stál. Bezejmenný v hustém lese. Brzy poté se hrabě vrátil převlečený za potulného pěvce k císařovu sídlu. Samozřejmě jenom proto, aby za jedné temné noci unesl Elenku. Odvezl si ji do Čech, kde nepoznáni žili ve štěstí. To štěstí trvalo plných pět let. Jindřich se dovtípil, co se stalo, a přísahal mladé dvojici krutou pomstu. Zatím ovšem netušil, kde by mohl uprchlíky najít.

Jednou se musel odebrat na poradu se svými kurfiřty do Řezna poblíž českých hranic. Zde se zúčastnil lovu v pohraničních hvozdech. Hnal se na koni za jedním jelenem tak dlouho, až zabloudil. Císař nevěděl, kudy se dát, nechal tedy svého koně, ať sám hledá cestu. Navečer spatřil průhledem mezi stromy hrad na jakémsi kopci a zamířil hned k němu. Ano, bylo to ono tajné hraběcí sídlo. Albert ani Elenka císaře hned nepoznali, bez podezření se ho ujali a nabídli mu večeři i nocleh. Ani druhého dne, když se s oběma loučil, jim jeho podoba nepřipomněla císaře. V nitru císaře ovšem bublala zloba. Rozhodl se, že utajené sídlo silou dobude a oba neposlušníky vydá katu. Sebral vojsko a znovu se vydal do hraničních lesů, aby se dostali k hradu. Ale než císařské vojsko mohlo zaútočit, zvolala Elenka vysokým hlasem: „Odpusť nám otče, pro lásku naši! Zabiješ–li mého muže, nebude mít ani pro mne život žádnou cenu a zabiju se sama.“ Po těch slovech se začali rytíři u císaře přimlouvat, aby udělil mladému páru milost. To také nejspíš rozhodlo. Jindřich se pousmál do vousů a poznamenal: „Ani jsem netušil, kolik podob může mít taková věrná láska.“ Zastavil vojsko, hraběte i dceru vyzval, ať vyjdou z hradu, že jim navždy odpouští. A tak se i stalo. Oba milenci se vzdali císaři na milost a opustili s ním i svoje utajené sídlo, Přimdu.

Rabí

Jeden z našich nejstarších hradů, Rabí, nalezneme na jihozápadě Čech mezi městy Sušice a Horažďovice. Býval jedním z nejmohutnějších, největších a nejdokonaleji opevněných českých hradů. O jeho založení mnoho nevíme. Z historie je zvlášť důležitý rok 1421, kdy na něj už podruhé zaútočili husité pod vedením Jana Žižky. Husitský vojevůdce tu v boji přišel o druhé oko. Při útoku na hradní bránu se šíp, vystřelený obránci hradu, zaryl do kmene staré hrušky vedle brány a vyrazil z něj třísku, jež se zapíchla Žižkovi do zdravého oka. Předtím v dubnu roku 1420 se Jan Žižka před hradbami objevil poprvé, aby tu zničil mocné sídlo svých zapřísáhlých odpůrců. Hrad byl považován za nedobytný. Proto sem byly sneseny ze širého okolí kostelní poklady i panský majetek – klenoty, zlato, drahá roucha i šlechtická zbroj.

Husité se obořili na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitáhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se až na hradby. Zlezli je a vnikli na první nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským štítům a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad ocitl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu šetřit. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skrylo, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině majitele hradu pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal majitel hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svém nepřátelství proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 znovu k hradu. Stál pod starou hrušní stojící osaměle v poli a řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl z hradeb proti němu šíp, zarazil se do kmene a vyrazil z něj třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána to byla krutě osudná. Žižka byl ihned odvezen do Prahy k léčení, ale zrak mu už nikdo zpět nevrátil. Hradby a věže tohoto hradu byly tím posledním, co tento vojevůdce viděl.

Tento výjev byl zobrazen na hradní bráně, která od této doby nese jméno Žižkova. Na obraze byl namalován Žižka, jak sedí na koni, v ruce třímá palcát, za ním táhnou pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřeluje obránce šíp. Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu svých domů, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tomto neštěstí pomstu slepého hrdiny. Malým divem světa je i hradní studna na nádvoří. Při stavbě bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody. Majitelé hradu byli sice bohatí, ale nenadáli se, že je studna přijde na víc peněz než celý hrad. Studna budila obdiv všech, kdo se podívali do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet jemné šumění, jako by tudy proudil potok. Časem se tu prý zjevovaly podoby strašidelných oblud. Zvědaví obyvatelé hradu vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladině rybníka v sousední obci. Přešla mnohá staletí, studna na nádvoří byla postupně zasypána zdivem. Dnes je při rekonstrukci hradu postupně čištěna. Co je v hloubce na jejím dně, zůstane zřejmě ještě chvíli tajemstvím. Na hradě nad řekou Otavou si můžeme prohlédnout gotické opevnění s řadou bašt a věží i mnohé obytné budovy. Hrad býval v 16. století jednou z předních rezidencí v zemi. Vyspělé řešení opevnění přesto zůstalo nedokončeno v souvislosti s rychlým rozvojem palných zbraní.

Rokycany

Od založení na počátku 12. století bývaly Rokycany biskupským městem. Jednou se stalo, že je navštívil císař Karel IV. na své cestě z Plzně do Prahy. Byl velmi překvapen pohostinností a dobrosrdečností Rokycanských. Celé Mariánské náměstí totiž zaplnili obyvatelé, kteří ho přišli přivítat a každý mu přinesl i nějaký prostý dárek. Císař se na to hemžení díval z okna proboštství vedle kostela. Jakmile řeholníci otevřeli vrata, nahrnuli se Rokycanští dovnitř, aby předali panovníkovi svoje dary.

„Vážím si vaší náklonnosti a také já bych rád pro vás všechny něco užitečného učinil. Můžete mi povědět, co byste si přáli?“ Po těchto slovech nastalo dlouhé ticho. Sousedé se po sobě rozpačitě dívali. Až jeden z nich, místní kovář, si dodal odvahy a povídá: „Vaše císařská Milosti, ty dárky jsou z dobrého srdce a nic za ně nechceme. Trápí nás však něco jiného. Jiná městečka mají různé výsady a svobody, například právo trhu, mohou svobodně vařit pivo, však to dobře víte sám. Jenže my nemáme dosud nic takového, neboť jsme v moci jiného panstva. Snad byste nám mohl k těmto svobodám dopomoci.“ Kovář se po těchto slovech podíval po okolních řeholnících. Ti se nijak přívětivě netvářili. Císař si chvíli mnul své vousy, než odpověděl: „Bohužel mi nenáleží takové rozhodování, mohu se však za vás přimluvit u arcibiskupa Arnošta. Rozhodnutí ale závisí jen na něm.“

Císař svému slovu dostál a Rokycanští si mohli postupně vykoupit městské výsady. Po dvou stoletích pak mohli své město dokonce nazvat městem královským, čímž napříště už žádný biskup neměl Rokycany ve své moci.

Tachov

V paměti obyvatel zůstával Tachov jako město klášterů a řeholních řádů. Už za časů kněžny Drahomíry ležel v údolí nedaleko města veliký černý kámen. Scházeli se u něj pohané a přinášeli obětiny svým bohům. Leč i sem se rozšířila křesťanská víra. Právě tady se rozhodli mniši postavit svůj klášter. Stavba ještě nebyla dokončená, když se u kamene začalo během noci objevovat čtrnáct světýlek. Svou mihotavě modrou září osvětlovala celé okolí. Proto se u kamene začali scházet místní obyvatelé, přicházeli i křesťanští poutníci, až zde mniši z kláštera začali sloužit večerní pobožnosti. V kraji ovšem bylo nemálo pohanů, kteří se nové víře bránili.

Jednoho večera právě probíhala pobožnost a kněz četl z Písma. Ke světýlkům se přihnal jako bouře jezdec na koni. Zastavil před knězem, tasil z pochvy meč a rozlíceně vykřikl: „Pryč s vaší novou vírou!“ Poté vyrazil knězi svým mečem Písmo z rukou. To ovšem neměl dělat. Údolím zahučela vichřice, div neodnesla celé shromáždění. Světýlka zhasla a pod šlechticem na koni se rázem rozevřela zem. Objevily se plameny a jezdce i s koněm pohltily. Po chvíli se vše uklidnilo, světýlka opět hořela mihotavě modrými plamínky a kněz mohl dočíst úryvek z Písma. Potom už nic nebránilo nové víře, aby získávala nové přívržence. Kromě kláštera byla na místě černého kamene postavena kaple, do které mniši umístili šlechticovu přilbu, která jediná zůstala na místě. Černý kámen přemístili do lesa. Jaké však bylo jejich překvapení, když se druhý den objevil tam, kde vždy býval. A to se přihodilo několikrát po sobě, ať už ho mniši přenášeli kamkoliv. Pověst o něm se rozšířila, a tak do Tachova přicházeli další řeholní řády a stavěli tu své kláštery.