Pověsti ze Zlínského kraje

Zlínský kraj nám nabízí k návštěvě mnohá zajímavá místa. Některá z nich jsou opředená středověkými historkami. Seznámit se s nimi můžeme v pověstech.

Buchlov

pov_buchlov_vO vzniku hradu Buchlov vypráví hned několik bájí. V jedné se objevuje markomanská královna Frigedilda, která už na konci 4. století postavila v hlubokých lesích hrad. Další vypráví o útočném vévodovi ze Staré Kouřimi, jenž vpadl v 9. století na Velkou Moravu, a proto kníže Svatopluk rozkázal přestavět lovecký hrádek na pevnost. K ověřeným zprávám přeskočíme na konec 13. století, kdy starobylost hradu v pohoří Chřiby dosvědčují písemné doklady. Hradní páni mívali časté spory se svými sousedy, velehradskými opaty. Opati totiž měli právo lovit v lesích přiléhajících k hradu a nejednomu velmoži bylo proti mysli, aby ještě někdo jiný odstřeloval zvěř, kterou chránili a ošetřovali jeho myslivci. Zvláště napjaté poměry vládly mezi oběma stranami ke konci 16. století za pana Jindřicha. Ten se tuze znepřátelil se svými sousedy, napětí vzrůstalo den ze dne, až dospělo na ostří nože.

Jednou si pan Jindřich vyjel na lov. Provázel ho jen jediný zbrojnoš Vlček. V lese se potkali s jedním z velehradských myslivců, Janem Pekařem. Ten se na pána zákeřně vrhl a nic netušícího ho těžce pobodal. Zbrojnoš Vlček se tak polekal, že nejen pána nebránil, ale ani se o něho dále nestaral a z lesa zbaběle utekl. Teprve po dlouhé chvíli našli lidé v lese svého pána ve mdlobách a ihned ho odnesli na hrad. Celá věc se okamžitě rozkřikla a na uprchlého zbrojnoše padlo podezření, že byl s myslivcem Pekařem domluven. Panští biřici se rozběhli po okolí a nežli minul den, byl Vlček polapen. Vsadili ho do věže a další den ho postavili před soudce. Ti ho zavedli do mučírny a za pomoci útrpného práva chtěli, aby jim pověděl, jak bylo přepadení dopředu připraveno. Avšak ani palečnicí, ve které mu drtili prsty, ani skřipcem, na který ho natáhli, ani smolnicemi, jimiž mu slabiny připalovali, z něho nevynutili přiznání viny.

Soud stejně rozhodl, že je vinen, a přikázal katovi, aby mu setnul hlavu. Vlčka tedy vyvedli na nádvoří ke kamennému stolu a podali mu poslední posilnění – číši vína. Mladík se v úzkosti modlil a v nejvyšší nouzi měl šťastné vnuknutí. Když spatřil na terase růst mladou lipku, vytrhl ji, vsadil ji vrškem do země a zvolal: „Jsem nevinen! Ujme–li se tento stromek a vypučí–li z jeho kořenů listí, bude to jasné svědectví, že mluvím svatou pravdu.“ A vskutku, lípa se ujala a kořeny se obalily hustým listím. Všichni byli přesvědčeni, že sám Bůh se zastal nevinného. Tak si mladík zachránil život. Lípa rostla a mohutněla a podnes zakrývá léto co léto chladivým stínem odsouzencův kamenný stůl. Pan Jindřich neblahému osudu přece jen neušel. Ze zranění se sice vyhojil, ale do roka ho zákeřně zabil jeden z jeho zbrojnošů. Našli ho probodnutého jeho vlastním kordem.

Hostýn

pov_hostyn_vKopec v Hostýnských vrchách byl od nepaměti lidmi vyhledáván a osídlován. Sídlili tu už pravěcí lovci, hradiště tu stálo v nejmladší době bronzové a ještě před novým letopočtem si Keltové na vrcholu vytvořili velké, na Moravě druhé největší oppidum. Když vtrhli roku 1241 na Moravu divoké tatarské hordy, prchali před nimi bezbranní lidé do lesů a na hory, aby zachránili aspoň holé životy. Spěchali také do kaple zřízené na vrcholu tohoto kopce, s důvěrou poklekali před obrazem Matky Boží a prosili ji o pomoc proti lítým vrahům. Tataři se rozlili po celé zemi jako rozbouřené vlny a běda kraji, kam zapadli. Dýmající spáleniště a zohavené mrtvoly – Tataři uřezávali svým obětem uši – značily cestu, kudy se hnali. Král Václav hned volal celý národ do zbraně. Ze všech stran spěchaly houfy ozbrojenců pod královské korouhve, aby se postavily proti drzým vetřelcům.

Jeden z ozbrojených zástupů byl zaskočen oddílem Tatarů v nízkých moravských vrchách. Strhla se zde zuřivá bitka. Moravané se bili jako lvi, ale brzy poznali, že by podlehli přesile. Proto před nepřítelem ustoupili až k patě hory. Zde na výzvu svého vůdce Vněslava udeřili znovu na Tatary, odrazili je a vystoupili na vrchol. Pod záštitou noci zde vybudovali záseky a náspy. Sotva se rozednilo, Moravané ustrnuli děsem. Široko daleko kolem hory, kam až pohlédli, hemžily se nepřeberné zástupy nepřátel. Za noci jim přicválaly posily a nyní jich bylo více než mravenců. A již se všechno to množství hnulo, shluklo a hnalo se s divokým rykem vzhůru po svazích. Moravané ale neklesli na mysli. Pomodlili se a udatně odráželi útoky Tatarů. Když už se zdálo, že neodolají, začali na vůdcův rozkaz kácet těžké stromy a jejich kmeny váleli z náspů proti nepřátelským rojům. To pomohlo. Těžké kmeny drtily útočníky jako červy. Jejich řady řídly a pomalu opadávaly. Zatím se den nachýlil ke konci a nastala kýženě očekávaná noc, jež přinesla odpočinek tělu i duši. Pro tuto chvíli bylo vyhráno. Radost obránců však kalil těžký smutek: v šarvátce zasáhl tatarský šíp vůdce Vněslava a chrabrý muž klesl mrtev k zemi.

Třetího dne očekávala muže nejhorší zkouška. Přibyla jim nová nesnáz. Studánka před kaplí, jež je zásobovala vodou, nestačila pro takové množství žíznivých hrdel a úplně se vyčerpala. Palčivá žízeň týrala lidi, marně se ji snažili zahnat olizováním trávy obalené ranní rosou. Na dovršení bídy pak vládlo od časného rána úplné bezvětří a slunko pálilo, že bylo na kopci jako ve výhni. Lidí se zmocnilo zoufalství. Tu povstal jeden z mladších bojovníků, Vratislav a vykřikl: „Lépe je žízní zhynout, než upadnout do zajetí cizích vrahů. Od Boha a svaté Marie si vyprosíme milost.“ Vratislav zavedl muže ke kapli a zde mocně zvolal: „Ustrň se nad námi ubohými, Matičko nebeská, a přimluv se za nás u Boha, aby na nás milostivě shlédl a vyslyšel naše prosby. Nechť nás vyprostí ze spárů krutých Tatarů a sešle vláhu našim vyprahlým rtům. Amen!“ A hle, na jasném nebi se pojednou objevil mráček, rychle rostl a rostl, až se nakonec obloha zatáhla černými plachtami. Zasvítil blesk, zaduněl hrom a vzápětí se lily z oblak proudy osvěžujícího deště. A nejen to! Co blesk, to úder do nepřátelských šiků a stanů. Z úbočí a strání hory se ve chvíli valily potoky a slévaly se v prudký příval. Ten smetl útočníky a zničil jejich ležení. Když přešla bouře, s radostí spatřili Moravané, že je tatarské ležení úplně rozmetáno a nepřítel zničen. I poklekli na kolena a děkovali vroucně nebesům za záchranu. Tak se stala hostýnská svatyně památným místem Moravy, k němuž všichni zbožní lidé vzhlížejí s posvátnou úctou.

Kroměříž

pov_kromeriz_vPrvní doklady ukazují na to, že zde stálo sídlo již v době Velkomoravské říše. Ve 12. století tu žil kníže Ota Černý. Ten svoji tvrz se vsí prodal olomouckému biskupu Janovi. Od té doby, s malou výjimkou husitských válek, bylo město Kroměříž sídlem olomouckých biskupů. Už ve 13. století, při povýšení osady na město, zde byla zřízena škola. Učilo se na ní latinsky. Mezi žáky, kteří do ní ve 14. století chodili, byl také malý Jeník Milíč, synek tkalcovského mistra. Dobře prospíval, byl proto poslán na další studie do kapitulní školy v Olomouci, aby se tam vzdělal na kněze. Ale Milíč toužil dostat se výše. Odebral se do Prahy a vstoupil tam do královských služeb. Postupoval v hodnostech, až se nakonec stal místokancléřem krále Karla IV. Mimoto byl jmenován kanovníkem u svatého Víta, ač ještě nebyl ani knězem. Obě hodnosti, místokancléřská i kanovnická, byly nejen velmi čestné, ale i výnosné. Milíč se tedy mohl po vzoru ostatních vysokých hodnostářů oddat lehkému a veselému životu. On tak ale neučinil, naopak, vzdal se místokancléřství, dal se vysvětit na kněze a rozhodl se pro kazatelskou dráhu. Nakonec se vzdal i kanovnictví a všech důchodů. Co ho k tomu pohnulo? Jako místokancléř a kanovník býval často ve vysoké společnosti a poznal, že přemnozí vysocí hodnostáři světští i duchovní žijí velmi nehodně a prostopášně. Podle jejich vzoru tak činili i mnozí měšťané a nižší vrstvy obyvatel. To Milíče rmoutilo, přemýšlel o nápravě a rozhodl se kázat proti hříchům a nepravostem.

Zpočátku se mu na nové dráze nedařilo. Kázal česky, ale Pražané se mu posmívali pro jeho hanáčtinu. Milíč se však nedal. Tím horlivěji pokračoval v kázání. A hle! Časem se zdokonalil v řečnickém umění, k tomu asi působilo jeho náboženské nadšení – posluchačů mu valem přibývalo. Zakrátko byl o jeho kázání takový zájem, že se na ně lidé jen hrnuli. Ale současně mu vyvstali mnozí nepřátelé, zejména mezi kněžími a mnichy. Záviděli mu jeho kazatelské úspěchy a ještě více ho nenáviděli pro jeho bezohledné vytýkání vlastních poklesků. Obžalovali ho proto z kacířství. Ale Milíč se nelekl. Odvolal se k papeži a aby se obhájil, odebral se do Říma. Zde byl ovšem uvržen do vězení. Ale brzy přišlo vysvobození. Papež Urban V. ho vyslechl, uznal jeho pravověrnost a propustil ho. Nadšený kazatel se vrátil do Prahy a s novou chutí se ujal svého díla. Ale nebylo mu dopřáno klidu. Protivníků přibývalo a byl jimi záhy obžalován z kacířství znovu. Po novém odvolání k papeži se neohrožený Milíč znovu vypravil k nejvyššímu církevnímu představiteli. I nyní byl přijat velmi vlídně a milostivě. Avšak dříve, než věc došla ke konci, Milíč podlehl útrapám namáhavé cesty a zemřel. Svým usilováním o nápravu zkažených mravů byl Jan Milíč jedním z předchůdců Jana Husa.

!vlevo!vpravo