Pověsti z Jihomoravského kraje

Za vyprávěními našich předků se vydáme jako obvykle do moravských hradů a zámků. Společně také zavítáme do Moravského krasu, na Pálavu a do některých moravských měst.

Bítov

pov_bitov_vKrálovský hrad Bítov patřil k pásu hradů střežících jižní hranici přemyslovského státu. Ve 13. století sem dvakrát zavítali Rakušané, poprvé vévoda Fridrich za války proti českému králi Václavu I., podruhé Rudolf Habsburský po bitvě na Moravském poli. Král Václav I. měl hned při nástupu na trůn nesnáze se svým sousedem Fridrichem Bojovným, vévodou rakouským. Ten měl spory již s jeho otcem a nyní se proti králi spikl s jeho mladším bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. Sebrali spolu čtyřicet tisíc ozbrojenců a spojili své šiky před hradem, který byl velmi pevný a byl proto považován za nedobytný. Moravští a rakouští dobyvatelé však nedbali nic té pověsti, nadělali kolem hradu okop a náspy, rozestavili všude obléhací stroje a zasypávali hrad krupobitím šípů a kamenů. Útok stíhal útok, a když to trvalo delší čas, posádka hradu se vzdala. Nedobytný hrad byl dobyt.

Teprve tehdy sem dorazila královská vojska a utábořila se za lesem, který je dělil od vojsk Fridrichových a Přemyslových. Král Václav váhal, neměl se k útoku. Nedůvěřoval totiž svým bojovníkům, obával se jejich zrady. Mnozí z nich měli četné přátele a příbuzné v nepřátelském vojsku pod korouhví Přemyslovou. Tu přispěl králi na pomoc znamenitým nápadem jeho znojemský purkrabí pan Boček, Na úsvitě příštího dne dal rozestavit v širokém okruhu kolem nepřítele drobné čety, které se daly ve stanovený čas najednou všecky s velkým hřmotem do pohybu, jako by na všech stranách pochodovaly silné vojenské oddíly. Rachotily vozy, řinčely meče a štíty a do toho mocně vířili bubeníci na bubny. Lest se podařila. Do Fridrichova tábora padl děs a zmatek, tím spíš, že se téže noci vévoda roznemohl a zanechal vojsko bez vrchního velení. Rakušané i Moravané se obávali, aby nebyli obklíčeni, a proto se dali na bezhlavý útěk. Hlavní Václavovo vojsko je potom lehce rozprášilo na všechny strany. Když král vyhnal vetřelce ze země, obrátil se jeho hněv proti proradnému bratrovi. Vyplenil jeho mnohé statky, táhl na jeho sídelní město Brno, dobyl ho a vzal bratra na milost teprve tehdy, když zasáhla do věci královna, matka obou bratrů, a přiměla Přemysla, aby se Václavovi pokořil a odprosil ho. Potom byl na nějaký čas v českých zemích opět pokoj a mír.

Na konci 13. století byl hrad přestavěn v gotickém slohu, kdy se mu dostalo bezpečnějších hradeb. Další velkou přestavbou hrad prošel v 19. století. Přitom bylo také zkrášleno hradní okolí. Byl zde vybudován přírodní park. Hradní interiéry byly vybaveny mnoha uměleckými předměty a soubory obrazů. Střecha hradního paláce byla ozvučena Aelovou harfou, kterou rozehrává vítr. Je tak jednou z mála na světě, na kterou vítr hraje své melodie.

Blansko

pov_blansko_vHrad Blansko stával severně od Brna, ovšem nepřežil dobu husitských válek. Dobyl ho a zničil se svým vojskem Prokop Holý. Na jeho místě byl později vybudován renesanční zámek. Kdysi byl pánem hradu tuze zlý rytíř. Přepadal, olupoval a vraždil pocestné, své poddané týral a mučil. Byl postrachem celého kraje. Každý se mu raději na sto honů vyhnul. V jedné z četných jeskyní v okolí bydlel zbožný poustevník, který svůj život trávil v motlitbách. Když jednou klečel před svým křížem, hnal se kolem rytíř na koni. Zastavil se a pro své pobavení se dal s poustevníkem do řeči: „Hej, nechej toho svatý muži. Je mi tě líto, když vidím, v jaké bídě tu žiješ. Mám pro tebe něco lepšího. Pojď se mnou na hrad. Tam ti dám měkké lože, masa a vína co hrdlo ráčí i zlatý kříž místo dřevěného dostaneš. Pojď, budeš mým zpovědníkem a společníkem. Je mi tam smutno, obveselíš mne.“

„Díky tobě, pane!“ odvětil stařec. „Netoužím po pohodlí a dobrých jídlech. Jsem tu šťasten v nedostatku a nouzi. A že bys mne chtěl za zpovědníka, to je jen okamžitý rozmar. Nech mne tu na pokoji a odejdi.“

„Nepůjdeš–li po dobrém, půjdeš po zlém,“ soptil rytíř. Kázal svým zbrojnošům, aby poustevníka svázali a připoutali k ohonu jeho oře. „Chacha,“ rozesmál se surově a pobodl koně. Na hradě dal polomrtvého a do krve rozedraného nebožáka uvrhnout do hladomorny. Sám pak zasedl ke stolu a plnil si do noci břicho hojným jídlem a pitím. Nepřestal dříve, dokud zpitý do němoty neklesl pod stůl. Potom ho sluhové odnesli do postele. Spal tvrdě, ale ne dlouho. Když hlásný vytruboval půlnoc, náhle zaskřípěly dveře ložnice a prudce se přibouchly. Rytíř se vztyčil na loži a vytřeštil opilé oči. Komnata byla najednou plná jasu a před ložem stál poustevník. Jakmile ho rytíř poznal, popadl meč a ťal po něm. Ale meč projel prázdnem, postava stojí dál a je nyní ještě větší. Meč dopadl na zem a rozlomil se na dvě půlky. Rytíř strnul děsem, přikrčil se a v náhlé úzkosti si zakryl tvář. Zjev se ozval mocným hlasem: „Proklínám tě rytíři, tebe i celý tvůj rod. Za své zlé skutky budeš po smrti pykat ty i všichni tví potomkové. Pokoje v hrobě nedojdete, nýbrž v kámen se proměníte, v kámen, který bude myslit a trpět za tvé zlé činy. Buď proklet.“ Rytíř rázem vystřízlivěl, řval jako šílený, vyskočil a hnal se po schodech dolů k hladomorně. Zbrojnoši otevřeli temnou kobku, posvítili dovnitř pochodní – tam v koutku na hnijící slámě poustevník, ale mrtvý. Jeho široce rozevřené oči vyčítavě hleděly na rytíře. Rytíř neunesl pohled mrtvých očí, otočil se a běžel po schodech nahoru na nejvyšší cimbuří a s kletbou na rtech se vrhl do prohlubně pod sebou. Pohřbili ho v hradní kryptě. Ale jaký div! Sotva rakev na místo postavili, víko samo odskočilo, rytíř povstal, došel těžkým krokem do výklenku a tam strnul v kámen. V kámen, který sténal a vzdychal!

Hrozně se plnila poustevníkova kletba. Všichni rytířovi potomci se po smrti měnili ve sténající kameny. Smutno bývalo na hradě, zlá kletba zaháněla odtud všechno veselí. Čas plynul a po letech žil na hradě poslední mužský člen rodu, rytíř Bohouš, se svou dcerou Jitkou. Po celý život přemýšlel, jak by sňal ze svého rodu těžkou kletbu. Konečně v něm uzrál úmysl, že spolu se svou dcerou zvolí dobrovolnou smrt. Jednoho večera spolu zasedli za stůl ve slavnostně osvětlené rytířské síni. Když pojedli, naplnili dva poháry vínem a přimíchali do nich jed. Potom společně poklekli, pomodlili se a vyprázdnili číše. Otec naposled objal dceru a po chvíli klesli oba mrtvi na zem. Byli pohřbeni v rodinné kryptě, ale jejich oběť byla marná. Oba se záhy proměnili v kámen. Panně Jitce bylo souzeno, aby jako bílé zjevení bloudila po hradě, než kletba pomine. Vypadala jako živá, byla krásná jako lilie, ale slova nepromluvila.

Po mnohých letech tudy jel mladý rytíř. Večer ho v těchto místech překvapila bouře. V hradě zahlédl světýlko, pospíšil vzhůru a na nádvoří se rozpačitě zastavil. Vstříc mu přichází čarokrásná panna, kyne mu na uvítanou a již ho vede po schodech vzhůru. Otevřel dveře a hle, jsou v krásné komnatě. V krbu plápolá oheň, na prostřeném stole hojnost jídel a pití. Na pokyn krásné panny rytíř usedá a při jídle zahrnuje dívku otázkami. Nedostává však odpověď, jen z jejích posunků vyrozumí, že je buď němá, nebo nesmí mluvit. Je jí tak okouzlen, že od ní nemůže odtrhnout zrak. Kleká před ni, vyznává jí lásku a ptá se na rodiče, aby je požádal o dovolení k sňatku. Tu ho dívka vede dolů do krypty. Zděsí se rytíř, když zhlédne ve výklencích kamenné postavy vydávající ze sebe vzdechy, avšak pohled na půvabnou dívku mu opět vrací klid. Pokloní se sochám a řekne pevným hlasem: „Vznešené paní a ctnostní rytíři, mohu–li vás poprosit o ruku této krásné a ušlechtilé panny?“ Téměř ustrne, když spatří kamenné postavy kývat hlavami. „A ty, milovaná, co ty mi odpovíš?“ obrátil se k dívce. Ta se na něj usmála a nastavila mu rty k políbení. Jak se zaradoval, až mu srdce poskočilo. Objal dívku a vtiskl jí vroucí polibek na růžové rty. Div se s ním svět nezatočil, jaká slast ho obešla. Až musel oči přivřít. Však co to? Protírá si oči, rozhlíží se a hledí jako vyjevený. Náhle vše zmizelo, panna i sochy. Je na nádvoří, jasně osvětleném měsíčním svitem a v koutě pod javorem stojí jeho kůň. Dlouho se nemohl vzpamatovat. Tu najednou zaslechne podivný, jakoby z dálky a hloubky přicházející hlas: „Odpusť rytíři a přijmi tisíceré díky. Tvá láska sňala ze mne a celého mého rodu těžké břímě kletby, kterou na nás uvalil náš předek.“ Jako ve snách usedl rytíř na koně a pomalu se ubíral svou cestou. Od té doby se krásná panna na hradě již neobjevila.

Boskovice

pov_boskovice_vNejprve, ve 13. století, stával na sever od Blanska malý hrad, později velký hrad a konečně zámek a z hradu zřícenina. Jednou za dávných časů si vyjel moravský kníže na lov. Při pronásledování zvěře opustil svou družinu a zabloudil v hlubokých lesích. Marně volal, nikdo ho neslyšel. Pustil se tedy nazdařbůh jedním směrem a hledal si cestu sám. Dlouho bloudil, prodíral se houštím, vyhýbal se močálům, objížděl hluboké rokle. Po dlouhém trmácení na něj padla únava, že se sotva držel v sedle a jeho kůň už také sotva nohy vláčel. Konečně vyjel kníže na rozlehlou mýtinu a na ní spatřil chaloupku. Jak se zaradoval! Slunce už se klonilo k západu, tak byl nejvyšší čas. Z chaloupky mu vyšel vstříc statný muž a hned ho uvítal jako svého hosta. Přiskočil k němu, pomohl mu ze sedla, koně mu obrokem a vodou opatřil. Jeho samého pak uvedl do chaloupky, posadil za stůl, chlebem, máslem a sýrem ho uctil, i džbánek s medovinou před něj postavil. Poté ho zavedl k blízkému potoku, aby se koupelí osvěžil a prach z těla si spláchl. Kníže se vrátil osvěžen zpět do chaloupky, popil a s chalupníkem pobesedoval. Dozvěděl se od něj, že se jmenuje Velen a živí se ptáčnictvím. Na noc se kníže odebral na Velenovo prosté lůžko. A hleďme, odpočinul si tuze dobře, skoro lépe než na svém knížecím. Už dávno se tak znamenitě nevyspal. Když ho ráno Velen vyvedl z lesa a ukázal mu cestu k Brnu, děkoval mu kníže vřele za pohostinství a zval ho k sobě na návštěvu: „Až budeš mít cestu do Brna, zastav se u mne! Jsem ve službě u našeho jasného pana knížete, vyhledej mě na jeho hradě, uděláš mi tím velkou radost.“

Po čase měl opravdu Velen cestu do hlavního moravského města. Připomněl si pozvání, zaskočil tedy na hrad a zaklepal na bránu. Tam už byla stráž upozorněna, přijde–li takový a takový člověk, aby byl bez meškání uveden ke knížeti. Tak se milý ptáčník ocitl najednou v překrásné komnatě. Vtom vyšel z protějších dveří jeho někdejší host a Velen poznal podle šatu i hlubokých úklon sloužících, že je to sám kníže. Chtěl se omlouvat, ale kníže ho ani nepustil ke slovu, hned ho vedl ke stolu. Tam už byly připraveny vybrané pokrmy a poháry s nejlepším vínem. Kníže oplácel Velenovi úctu a hovořil s ním jako rovný s rovným. Ptáčník nevycházel z údivu. Nakonec se kníže zeptal Velena, má–li jaké přání, a žádal ho, aby je vyslovil, že mu bude splněno, ať je to cokoliv. Velen tedy poprosil knížete, aby mu daroval ten les, kde má své čihadlo. Pousmál se kníže té skromné prosbě a řekl: „Rád tak učiním pro tvé potěšení, ale nad to více ti dávám na věčné časy k svobodnému užívání všechen ten újezd, který moji lidé na můj příkaz za den objedou se všemi doly a horami, s lesy i pastvinami. Tebe pak přijímám do stavu rytířského.“ Poděkoval Velen knížeti, jak se slušelo. Navrátil se šťasten do své chaloupky. Zbudoval si potom v dědičném lese dřevěnou tvrz a u ní založil vesnici, která se po něm nazývala Velenov. Jeho potomci tu postavili hrad.

Brno

pov_brno_vPřemysl Otakar II. založil na kopci Špilberku hrad. Nejprve v něm vedl mírová jednání s Rudolfem Habsburským a pak přípravy k válečnému střetnutí s ním. Také jeho syn Václav II. hrad často užíval pro vladařská jednání. Po Přemyslovcích sloužil hrad Špilberk i všem LucemburkůmJiřímu z Poděbrad i Jagelloncům. Když se stavělo město u hradu, šli se stavitelé poohlédnout v okolních lesích po vhodném místě, kde by zřídili kamenný lom. Chodili lesem, objevili už mnohá pěkná místa, hledali však ještě vhodnější. Tu zaslechnou najednou poděšené havraní krákání a hned nato hrozné a podivné zvuky – jakoby někde aspoň půl kopy lidí najednou chrápalo. Ustrnuli hrůzou. Ale zvědavost jim nedala, dodali si odvahy, šli podle zvuků, až se octli před velkou skalní slují. Přistoupil blíže, ale br, hned zas vyděšeně couvali. Ze sluje zela dokořán otevřená ohromná tlama, z ní visel nestvůrný jazyk a v čelistech se bělaly veliké a ostré zuby. Byl to drak. Chrápal, až se celý les otřásal. Patrně si hověl spánkem po dobrém obědě. Všude před slují se válely čerstvě ohlodané i sluncem vybělené zvířecí i lidské kosti. Vyděšení stavitelé se hned rozeběhli zpět pro ozbrojence s jejich velitelem Trutem. Ten nemeškal a vydal se s ozbrojenci hned na místo. Vzali s sebou sekery, pily, řetězy a také živé tele. Drak dosud chrápal. I dal pan Trut nakácet stromů a postavit z nich opodál jeskyně velikou past – sklopec. Pod sklopec umístili živé tele. Pak se všichni vyškrábali na strmé skalisko nad jeskyní.

Tele pod sklopcem žalostně bečelo. Drak se probral a dlouho neotálel. Pochoutka ho vábila, až mu z tlamy sliny tekly. Vyřítil se z jeskyně, vletěl divoce do nastraženého sklopce, popadl tele, zahryzl se do něho, vtom bác, těžké kmeny dřevěné pasti se sesuly a přimáčkly ho k zemi. Ale netvor se jen tak lehce nedal. Začal sebou házet a zmítat se, že by byl z pasti málem utekl. Muži museli chvatně skácet ještě několik silných stromů a svrchu je na něj shodit, aby se nemohl z pasti vydrápat. Drak dosud zuřivě cenil zuby a hrozně řval, takže se nikdo neodvážil k němu přistoupit. Nanesli tedy kolem něj roští a dříví a zapálili je. Teprve žár a dým obludu nadobro zahubily. Pan Trut dal potom z netvora stáhnout kůži a opatroval ji jako velkou vzácnost. Lidé poddaní i urození sem ze všech stran putovali, aby zhlédli podivné zvíře. Vycpaného draka uložili na hradě. Jakmile bylo vystavěno nové město, byl drak zavěšen do radničního průjezdu, kde visí dodnes.

Břeclav

pov_breclav_vNa počátku 11. století došlo k připojení Moravy k českému knížectví a správcem Moravy se stal syn knížete Oldřicha, mladý kníže Břetislav. Ten se již dříve proslavil únosem Jitky z kláštera. Na nově utvořené zemské hranici na Dyji proti Rakousku a Uhrám dal postavit strážný hrad. Jeho bezpečnost zvyšovalo močálovité okolí. V 16. století byl hrad přeměněn v renesanční zámek, ovšem s opevněním. To už se u něj prostíralo město. V zámku žil podle pověsti kdysi pán a ten měl dceru jako obrázek. Kdo ji spatřil, mohl na ní oči nechat. Ani to lidem nešlo na rozum, odkud se ta její krása bere. Konečně se to jednou vyklubalo na povrch: bylo to tím, že se koupávala při měsíčku v mléce. Tato zámecké panna byla kromě své krásy také velmi pyšná. Mnoho a mnoho vznešených nápadníků se o ni ucházelo, ale ona je všechny šmahem odbývala. A kdyby jenom to, ona si z rytířů a pánů ještě šašky tropila. Ten jí byl jako pidimužík, ten zas jak tyčka, jiný jako bečka a onen jen kost a kůže, na každém chybu našla. Páni odcházeli ze zámku se zaťatými pěstmi a sevřenými rty, nadávali na ni a pomstu jí přísahali.

Nějaký rok uplynul a otec dívky musel po boku svého vládce do boje. Jaká to vzácná příležitost pro odmítnuté ženichy! Všichni se postavili na stranu nepřátel zámeckého pána a už se těšili, jak bude hrdá panna pokořena, až přitáhnou, zámek dobudou a ona se stane jejich zajatkyní. Před odjezdem do pole zavolal zámecký pán dceru, rozloučil se s ní a nakonec ji zavedl do tajného pokoje. Zde jí ukázal skryté dveře a pravil: „Ocitneš-li se v nebezpečí, prchni tudy. Po schodech sejdeš do podzemní chodby a ta tě zavede daleko do lesa.“ Boj se rozpoutal a válečné štěstí se klonilo chvíli sem a chvíli tam. Nepřátelské síly obklopily také zámek a mezi nimi také všichni uražení nápadníci. S jásotem se už chystali na vzácnou podívanou, až jim padne do rukou zámecká slečna. Mezi nimi byl ale jeden, který i nadále plál k dívce velkou láskou. Chvěl se obavami, proto vnikl v přestrojení do zámku, aby ji varoval a pomohl jí k útěku. Najednou se v dívce něco zlomilo. Rytíři ukázala tajnou chodbu, pověděla mu také, kde v lese ústí a požádala ho, aby ji tam očekával, až prchne ze zámku. Znamením, kdy se to stane, bude srdíčko, které vyryje do zdi pod oknem své komnaty. Tak se také stalo. Když dívka viděla, že zámek velké přesile neodolá, dala rytíři smluvené znamení a unikla podzemím do lesa. Tam už ji věrný rytíř očekával a odvedl ji do bezpečí. Brzy nato boj skončil a byl uzavřen mír. Zámecká slečna se rychle navrátila i se svým ženichem domů. Oslavili hlučnou svatbu a žili potom ve šťastném manželství mnoho let. Zámecká paní vzpomínala na pohnuté události, dávala obnovovat v upomínku rok co rok srdíčko na zámecké zdi.

Dívčí Hrady

pov_divcihrady_vVěky věků se ze skalnatého hřbetu Pavlovských vrchů rozhlíží do modravých dálek Dívčí Hrady, zvané také Děvičky. Kdysi tu žil chrabrý rytíř se svou přísnou paní a třemi dcerami. Rytířka své dcery vedla k poslušnosti a pracovitosti. Každý den jim na bedra naložila fůru práce, kterou musely do večera zvládnout. Sušily seno, krmily dobytek, vařily, pekly, šily a spravovaly oděvy nebo praly prádlo. Ačkoliv jim na zábavu nezbýval čas, dívky si nestěžovaly. Pracovaly rády a odměnou jim byla matčina pochvala. Jednou na Děvičky přijela na návštěvu z nedalekého Rosensteinu hradní paní se svou dcerou. Obě paní si v hradní síni měly o čem povídat, proto se dcera rosensteinské paní vydala hledat tři své vrstevnice. Bloudila hradem, až došla do tmavé chodby zakončené schodištěm. A zde je uviděla. Klečely na otlačených kolenou a pečlivě drhly sešlapané schody. Dívka z Rosensteinu se ohromeně zastavila a zírala na ně s otevřenou pusou. Jakmile se vzpamatovala, spustila: „Mě snad šálí zrak. Kdo to kdy viděl, aby rytířovy dcery drhly špinavou podlahu?“ A hned začala vypočítávat: „Máte se bavit, jezdit na koni, střílet z luku, tančit, hrát na loutnu, procházet se nebo vyšívat, ale ne zápasit se špinavým hadrem!“ Tři dcery se zastyděly a hned schovaly zrudlé ruce za záda. Vtom už mladou dívku volala k návratu její matka.

Ráno, sotva se rozednilo, jim rytířka zadala novou práci. Čekala na ně hora prádla, kterou měly do večera vyprat. Vůbec se jim do práce nechtělo. V mysli se jim stále vybavovaly dívčiny posměšky a podivné rady. Štítivě přebíraly špinavé svršky a ledabyle je máchaly. Dopoledne je přišla zkontrolovat matka. Vůbec je nepoznávala. Asi budou nemocné, pomyslela si. Nahlas dívky pobídla: „Dnes vám k obědu přichystám nějakou dobrotu. Těšte se, určitě si pochutnáte.“ Dívky pookřály. Do oběda byly téměř hotové. Nedočkavě zasedly ke stolu. Už se jim sbíhaly sliny. Avšak místo slíbené laskominy se jim na talíři objevilo obyčejné kyselo. Dívky se zle zamračily. „Měla jsem neodkladnou práci,“ omluvila se jim matka, „slíbené dobroty vám připravím zítra.“ Dívky ale vzpurně odstrčily talíře a zvolaly: „Vždyť jsme dcerami rytíře! Odteď se tak budeme chovat i jíst.“ Rytířka zalapala po dechu, takto své dcery neznala. Vjela do ní obrovská zlost. „Zpropadené holky!“ zařvala. „Ať jste radši kamenné než vzpurné.“ V tu chvíli se nad krajem stáhla hustá černá mračna, z nichž vyjel klikatý blesk. Hrad se otřásl v základech a neposlušné dcery zmizely. Matka se kolem sebe vyjeveně rozhlížela. Když přistoupila k oknu, spatřila před hradem kamenné sousoší podobné jejím třem dcerám. Z hrozného zážitku se rytířka těžce roznemohla. Než zemřela, častokrát u svých mrtvých sedávala a jejich kamenná těla skrápěla horkými slzami. Po její smrti se na tom místě začala zjevovat bílá postava, která hladila a objímala tři kameny, z nichž se ozýval tichý pláč.

Dyje

pov_dyje_vV dávných dobách bývaly lesy v okolí Dyje hluboké. Žil zde starý uhlíř, který se jmenoval Lip. Jeho práce v lesích při pálení milířů byla velmi těžká, přesto z ní byl sotva živ. Jeho jediná radost byla dcerka Thayana. Když dospívala, nebylo krásnější dívky široko daleko. Kdo ji spatřil při večerní koupeli v řece, neviděl ji jinak než jako líbeznou vílu. Svému otci pomáhala hlavně s odvozem dřevěného uhlí v pytlích k zákazníkům. K tomu používala malého oslíka. Čas ubíhal rychleji než voda v řece a z Thayany se stala nevěsta na vdávání. Na každém prstu měla spoustu nápadníků, ale žádný z nich u ní neuspěl. Ne že by se vdát nechtěla, ale zatím měla ráda hlavně řeku a palouky kolem břehů, po kterých si mohla běhat s větrem o závod, zatímco její dlouhé zlaté vlasy jí vlály kolem hlavy. A takovou ji lidé v celém povodí znali.

Už dlouho na ni měl spadeno loupeživý rytíř Kuno z nedalekého hradu Reitersteinu. Chtěl ji třeba i silou získat jen pro sebe. Několikrát se před ním jen taktak spasila útěkem. Aby ji nemohl přepadnout a odvléct na svůj hrad, domluvila se Thayana se svým otcem, že vstoupí jako jeptiška do kláštera Seinleitenu. Všem sousedům její odchod způsobil zármutek, Kuno však zahořel velkou zlobou. Rozhodl se ji získat živou či mrtvou. Slídil se svou tlupou kolem klášterních zdí, až vypátrali, že jednou za týden vychází do klášterní zahrady a zde odpočívá pod starým dubem. Rytíři nedalo příliš námahy přelézt klášterní zeď, dívku spoutat a na koni ji odvléct na svůj hrad. V klášteře po ní marně pátrali, pouze starý uhlíř tušil, kde by se mohla nacházet. Popadl dřevorubeckou sekyru a pospíchal na Reiterstein. Objevil rytíře a jediným máchnutím své sekyry mu rozťal hlavu. Spolu s Thayanou se dali na útěk. Pronásledováni rytířovými společníky seběhli na vysoký útes nad říčním proudem. Vzali se za ruce a společně skočili do smrtící hlubiny. Nikdo už je nespatřil. Podle krásné dívky dostala řeka své jméno – Thaya, čili Dyje. A pokud se u ní zastavíte o letní měsíční noci, určitě zaslechnete Thayanin přesmutný zpěv, který se nad vodami dodnes ozývá.

Lednice

pov_lednice_vNa začátku 13. století si vladykové Adam a Lipert postavili tvrz Lednice, aby zvýšili bezpečnost kraje. Už v roce 1322 se pánem tvrze a dvora stal Jan z Lichtenštejna, v jehož rodě panství zůstalo více než půl tisíciletí. Praotec Lichtenštejnů byl chudým horníkem. V podzemních štolách kopal rudy, a tak si vydělával na živobytí. Práce horníkova je těžká a nebezpečná, ale odměna za ni je malá. Horník si vydělal sotva na živobytí. Lichtenštejn však nenaříkal, pracoval, poctivě si vedl a doufal, že snad přece jednou bude lépe. A bylo. Dobrá víla dojata jeho pracovitostí a poctivostí si umínila, že ho odmění.

Když zase jednou kopal v podzemí rudu, náhle před ním stanula, uchopila ho za ruku, zavedla jej dlouhou štolou k opuštěnému odlehlému místu a pravila mu: „Zde kopej!“ Nato zmizela. Horník uposlechl její výzvy a hle, sotva se několikrát rozehnal krumpáčem, spadl mu k nohám krásný kámen a zasvítil v pološeru jako jasná hvězda. Byl to vzácný drahokam. Co s ním? Usoudil, že bude nejlépe, odevzdá–li jej knížeti. Jemu patří celá země, patří mu tedy i vzácný nález. Nebylo by poctivé, aby si jej chtěl ponechat. I vypravil se na knížecí hrad, dal se ohlásit, a když byl uveden ke vznešenému pánu, odevzdal mu drahý kámen. Kníže se zaradoval nad horníkovou poctivostí, kámen mu ponechal a nadto ho ještě obdaroval kusem země, aby na něm hospodařil jako svobodný muž. Zbaven bídy a starostí, žil potom horník šťastně a spokojeně na svém statku a jeho rod se velmi vzmohl a rozrostl. Podle třpytivého kamene se on i jeho potomci nazvali z Lichtenštejna. Licht znamená světlý, Stein kámen.

Macocha

pov_macocha_vNejznámější propast v České republice, Macocha, je známá od nepaměti a tajemná až do konce 18. století. Do té doby jen přiblížení se k ní znamenalo náramnou odvahu. Kdysi žil ve vsi Vilémovice sedlák se ženou a s malým synkem Václavem. Měli jen malé hospodářství, nestýskali si. Přálo jim zdraví, byli pracovití, měli se rádi, a tak žili šťastně. Z ničeho nic však začala selka postonávat. Pokašlávala, slabota na ni padla, den ze dne se ztrácela, až zemřela. Sedlák se synkem zaplakali a matčino tělo vyprovodili na poslední cestu. Ale život je silnější než smrt. Sedlák brzy viděl, že nemůže zůstat sám s chlapcem. Všude ve stavení chyběly ženské ruce. V blízkém Ostrově si vyvolil vdovu s malým synkem, nemálo mladším než Vašík. Chlapci se spolu skamarádí a ve stavení bude veseleji. A zpočátku se zdálo, že sedlák nemohl lépe učinit. Hoši se opravdu měli rádi a macecha zacházela s Vašíkem tak pěkně, až se sedlákovi srdce smálo. Ale žel, její láska nebyla pravá. Jen ji předstírala, aby získala mužovu důvěru. Na Vašíkovi si vylívala zlost hlavně od té doby, co se od muže dozvěděla, že chce po smrti odkázat hospodářství svému synovi. To by tak hrálo, její Jakoubek by se měl spokojit s ubohým podílem! Navíc její vlastní syn byl ustavičně pobledlý a stonavý, kdežto Vašík hýřil zdravím. To ji pohánělo k zběsilosti. Kudy chodila, tudy přemýšlela, jak se nevlastního syna zbavit. Nakonec v ní uzrál hrozný plán.

Když měl jednou sedlák vést obilí do Boskovic, požádala ho selka, aby vzal s sebou Jakoubka a koupil mu teplý kožíšek. Sotva sedlák s nevlastním synkem odjel, vzala macecha košík a vybídla Vašíka, aby šel s ní do lesa na houby. V lese vedla hocha pořád dál a dál, až došli k místu, kde zeje v zemi hrozná propast. Tam bylo hub jako naseto. Zvláště krásný hřib spatřila macecha na strmé stěně pod okrajem jícnu. Natahovala se pro něj, ale nemohla na něj dosáhnout. I vybídla Vašíka, aby se položil na okraj skály, že ho podrží za nohy, aby mohl na houbu dosáhnout. Chlapec se bál pohledu do hrozné strže, ale když mu macecha neustále vlídně domlouvala, dal si konečně říct. A teď se stalo, co zlá žena už dávno v duchu připravovala. Sotva chlapec natáhl ruku po houbě, surově ho srazila dolů. Potom se rychle rozeběhla domů. Jakmile se vrátil sedlák z trhu, hned se po Vašíkovi ptal. Když nepřišel ani na večeři a ani pozdě v noci, vypravil se sedlák spolu s lidmi ze vsi, aby ho hledal. Chodili dlouho sem a tam, vyptávali se, ale marně. Konečně zašli i do lesa a jakmile se přiblížili k propasti, zaslechli dětský pláč vycházející z hloubi. Nahlédli dolů a ejhle – ztracený Vašík se šťastnou náhodou zachytil v hustém jedlovém chvojí na příkré stěně. Přinesli rychle provazy, spustili se k němu a šťastně ho vytáhli nahoru. Otec se nesmírně radoval ze synovy záchrany. Zděsil se však, když se od hocha dozvěděl, jak se octl v propasti. Bídného skutku se zhrozili i vesničané. V rozhorlení se shlukli, vyvlekli proradnou ženu ze stavení a svrhli ji tam, kde měl zahynout malý Vašík.

Mikulov

pov_mikulov_vDnešnímu zámku Mikulov, který je výraznou dominantou města, předcházel hrad. Ten byl vystavěn ve 13. století podle přání a potřeb přemyslovského státu. Přemysl Otakar II. hrad věnoval Lichtenštejnům. V 16. století koupil zdejší majetek uherský šlechtic Ladislav Kereczeny, hejtman a vojevůdce císařského vojska. Byl to pán krutý a bezcitný a běda každému, kdo by se mu dostal do rukou. V dobách tureckých válek nebyla nouze o zajaté Turky, v uherských pevnostech jich bylo stále dost a dost. Co hejtmana nenapadlo! Bral s sebou zajatce na hrad a používal je jako terče při střelbě. Ubožáky přivazoval ke stromu a spolu se svým synem na nich zkoušel své střelecké umění. Jednou se stalo, že hejtmanovi padl do rukou Ali, syn mocného tureckého paši. Byl zajat se svým sluhou Hasanem. Vznešený Turek nabízel Kereczenymu značné výkupné, propustí-li ho na svobodu. Po delším jednání hejtman slíbil, že vydá Aliho jeho otci za pět tisíc dukátů, které přinese Hasan v určené lhůtě.

Věrný Aliho sluha se tedy vypravil pro výkupné a zajatec se těšil na návrat domů. Ale běda! Lhůta vypršela a Hasan nikde. Kereczeny se rozlítil a vyčetl Alimu, že si z něho tropí blázny. Svým pacholkům rozkázal, aby zajatce přivázali ke stromu jako terč pro jeho syna. Ali marně prosil a zapřísahal zuřícího šlechtice. Stalo se, co krutý pán rozkázal. Již trčelo z Aliho těla několik šípů, když vtom se ozve na dlažbě dusot kopyt a na zpěněném koni vletí na nádvoří Hasan. Seskočil z koně, vrhl se Kereczenymu k nohám, podal mu váček zlaťáků a chvatně spěchal, aby odvázal svého pána. „Zpátky!“ zahřměl hejtman. „Slíbil jsem, že vydám zajatce jeho otci a slovo dodržím. Nebylo však ujednáno, mám–li ho odevzdat živého nebo mrtvého. Proto se nenech vyrušovat, synu, a střílej dále!“ Nic nepomohly nářek a prosby Hasanovy, sluha si nakonec odvážel jen mrtvolu. Čas plynul a Turci oblehli opevněné uherské město, kde byl Kereczeny velitelem posádky. Obhájci se statečně bránili divokým útokům, ale již za několik dní bylo zřejmé, že chatrné městské hradby dlouho neodolají. Proto se posádka stáhla na hejtmanův opevněný hrad. Město vypálili, aby nepřítel dobyl jen spáleniště.

Turci však s tím větším úsilím zaútočili na hrad. Zakrátko padly všechny bašty a posádka ustoupila do věže. Tady by mohli dlouho čelit obléhatelům, ale brzy nastala bída o potraviny, a když k tomu došla voda, začali obránci vyjednávat s Turky o čestné kapitulaci. Vyjednávání mělo úspěch. Turecký paša nabídl obleženým svobodný odchod se zbraní, pokud složí jeho janičářům pět tisíc tolarů žoldu. Kereczeny ochotně poslal do tureckého tábora žádanou částku. Ještě téhož dne opouštěli vyhladovělí a žízniví obránci hrad. Kereczeny sám ještě šel podle kapitulačních podmínek poděkovat tureckému veliteli za blahovůli. Ale co to? Sotva vejde do stanu, přiskočí k němu několik janičářů a v okamžení je odzbrojen. Vtom už také zazní z pozadí hlas: „Buď vítán! Nedočkavě spěchám, abych se ti odvděčil za vše, co jsi dobrého prokázal mému synu Alimu.“ Zbledlý Kereczeny poklesl v kolenou a stanem se rozlehl ďábelský smích. Těžce pomstil paša svého syna. Posádka byla rozlícenými janičáři pobita do posledního muže, Kereczenyho odvezli do Bělehradu. Tam ho paša nejprve zavedl k balzamované mrtvole Aliho. Zde mu řekl: „Přísahal jsem, že nepochovám svého syna, dokud ho náležitě nepomstím. Proto jsem obléhal tvé město a hrad. Šlo mi jen o tebe. Teď jsi konečně v mé moci a mohu Aliho uložit k věčnému odpočinku. Ty se však také rozloučíš se světem.“ Příštího dne dal paša napěchovat magnáta do sudu a natlouci do jeho stěn tolik dlouhých hřebů, co se jich tam vešlo. Potom pacholci svrhli bečku do Dunaje.

Vranov nad Dyjí

povest_vranovPrvním šlechtickým rodem, který vlastnil hrad Vranov, byli Lichtenburkové. Do jejich vlastnictví přešel hrad v 15. století a zůstal v jejich rukou celá dvě století. V této době žila v okolí hradu lesní víla Štěstěna.

Jednoho dne střelil při honu hradní pán bílého jelena. Přesto mu zraněné zvíře uniklo a rytíř ne a ne je dohonit. Až dojel ke studánce, kde seděla půvabná dívka a ošetřovala jelenu krvácející ránu. Rytíř by zvíře nejraději zabil a trofej si odvezl do hradu. Dívka ho však prosila, aby ho ušetřil. Na oplátku mu slíbila, že nad ním bude držet ochrannou ruku. Rytíř souhlasil, a tak mu panna prozradila, že bude zakrátko i se svou paní pozván na hrad do Znojma. Varovala ho, aby svou manželku raději nechal doma, jinak že ji cestou něco zlého potká.

Jak víla řekla, tak se i stalo. Zanedlouho přijel ze Znojma posel s pozváním na velkolepé knížecí oslavy. Hradní paní se začala těšit a chystat, a tak jí rytíř zamlčel, co se mu přihodilo v lese. Určitě by se mu jenom vysmála. V den, kdy se měly oslavy ve Znojmě konat, nechal přistavit vůz a povolal tři zbrojnoše jako doprovod. Všichni vyrazili na cestu. Jakmile je pohltil hluboký les, přepadla je horda ozbrojených lupičů. Paní na nic nečekala, přesedla na koně a zamířila z lesa pryč. Splašený kůň ovšem klopýtl o kořen stromu, paní spadla a zlomila si vaz.

Hradní pán se svými zbrojnoši udatně bojoval, dokud lupiče nepobili. Hned poté se začal shánět po své manželce. Našel ji u studánky, kde kdysi dohnal bílého jelena. Vzal ženu do náruče, ale ona jen nepatrně pootevřela oči a vydechla naposledy. V tu chvíli se objevila Štěstěna. Rytíř ji prosil, aby jeho manželce vrátila život stejně, jako bílému jelenovi. Ale víla jen mlčky zavrtěla hlavou a zase zmizela. Rytíř pochopil, že kdyby Štěstěnu poslechl, mohla jeho manželka dosud žít. Přestal se zajímat o svůj hrad, zanedbával svoje povinnosti. Nakonec ho úplně opustil a začal se toulat po lesích. Doufal, že najde své ztracené štěstí, ale samozřejmě hledal marně. Do hradu se vrátil až po smrti jako duch. Dodnes tu bloumá. Nikomu neublíží, ale každého, koho potká, přepadne obrovský smutek.

!vlevo!vpravo