Pověsti z Jihočeského kraje

Při putování po jižních Čechách se nemůžeme vyhnout historii. Proto ani v pověstech nemůžeme vynechat významný šlechtický rod pánů z Růže a jejich protivníky, husity.

Blatná

pov_blatna_vVe středověku stávala na místě zámku v Blatné tvrz pánů ze Strakonic. A ještě předtím tu měli své sídlo templáři. Jejich hrady byly velmi tajuplné, skrývaly podzemní svatyně a další tajemná místa. V jídelně blanenského hradu po nich zbyl obraz vymalovaný na omítce. Za přestavby hradu na zámek zůstala stěna zachována, a tak se malbě mohl obdivovat v 18. století také zámecký písař, který tu pracoval.

Obraz písaři nedával spát. Stále přemýšlel nad podivným výjevem pusté krajiny, ve které kráčel houf templářů v bílých pláštích s červeným křížem. Před nimi šel mouřenín a držel v ruce svítilnu. Její světlo dopadalo na balvan vyčnívající ze skály. Na tento balvan navíc mouřenín ukazoval pravou rukou. Co to jen může znamenat?

Jednoho dne mu to došlo. Vždyť je to jasné! Mouřeníni obývají země oplývající drahými kameny a zlatem. Jistě templářům ukazuje místo, kde je ve skále ukryt poklad. Začal opatrně oťukávat stěnu. A opravdu, omítka pod kamenem zní dutě. V noci, kdy všichni spali, se písař vyplížil ze své komnaty s kladívkem v ruce. Došel do jídelny a pod namalovaným kamenem prokopal stěnu. Z černé dutiny na něho zasvítilo zlato a drahé kamení. Zajásal, všechen poklad pobral a než se rozednilo, byl ze zámku pryč.

Druhý den se obyvatelé zámku rychle dovtípili, co se stalo. Zámecký pán si rval vlasy. Jaké mohl mít bohatství. Vyslal za písařem své ozbrojené muže, ale kde byl milému písaři konec! Zničenou malbu už nikdo neobnovil. Obraz po letech přemalovali, a tak zmizel stejně jako písař, který rozluštil jeho tajemství.

Červená Lhota

povest_cervena_lhotaPřeměna zdejší tvrze na půvabný renesanční zámek se udála v polovině 16. století. Tehdy tu žila tajemná paní, která byla krásná, až oči přecházely. Ovšem každý sloužící, který odešel ze zámku do vedlejší vsi, byl němý a zanedlouho zemřel. Lidé z okolí tedy nevěděli, co se v zámku odehrává, ale tušili, že to nebude nic dobrého. Zámek tvořila čtyři křídla, jež obklopovala uzavřené nádvoří, takže šlo spíše o pevnost. K obloze strměla jediná strohá věž.

Zámecká paní neopouštěla svoje komnaty, nikdo ji nikdy nespatřil kráčet po kamenném mostě, který zámek spojoval s okolním světem. Veškeré zásoby předávali kupci sloužícímu na mostě, žádný z kupců nikdy nevkročil do zámku. Jen v okolí se vyprávělo, že když byla zámecká paní mladá, uzavřela dohodu s ďáblem, který jí daroval věčnou krásu. Na oplátku si vyžádal jazyk každého muže, který projde zámeckou branou.

Jednoho dne zaklepal na bránu neznámý cizinec. Nabízel zlaté vejce a že musí mluvit se zámeckou paní mezi čtyřma očima. Než ho stačili zadržet, hrnul se dovnitř. Zamířil rovnou do komnat zámecké paní, jako by tu nebyl poprvé. Setrval v nich až do rána. Tajemná paní vykázala sloužící do zámecké věže, kde je zamkla na tři západy. Sama donesla svému hostu z kuchyně pohoštění. V noci se přihnala bouřka, hromy otřásaly zámkem a blesky křižovaly oblohu, jako by měl nastat konec světa. O půlnoci se ozval táhlý výkřik, hromy poté utichly a zámek se ponořil do hlubokého ticha.

Když ráno znovu vyšlo slunce, klíč v zámku se sám třikrát otočil a dveře věže se otevřely. Vyděšení sloužící vyšli na nádvoří a začali zjišťovat, co se v noci přihodilo. Ale komnaty byly prázdné, po jejich paní ani záhadné hostu nebylo ani vidu ani slechu.

Časem koupil zámek bohatý šlechtic ze sousedství, obě panství spojil a život se vrátil do starých kolejí. Zůstal pouze tajemný příběh o kouzelném zámku a tajemné paní, o jejíž kráse se vyprávělo široko daleko.

Český Krumlov

pov_krumlov_vNad řekou Vltavou téměř na jejím začátku stojí dnes velkolepý zámek a městská památková rezervace Český Krumlov. Kdysi zde stával na vysoké skále pevný hrad. Kroniky ho poprvé zaznamenávají v polovině 13. století jako majetek Vítkovců, kteří měli v erbu zelenou růži ve stříbrném poli. Začátkem dalšího století se panství dědictvím dostalo příbuznému rodu Rožmberků, kteří měli v erbu červenou růži ve stříbrném poli. Vilém z Rožmberka zastával již v mládi význačné úřady a domohl se obzvláštního věhlasu. Vystupoval vždy s knížecí nádherou – slavnosti, jež pořádal k poctě svých hostů, trvaly obyčejně celý týden. Aby dodali lesk svému jménu, rozšířili Rožmberkové pověsti, že jsou spřízněni se starým italským rodem Ursiniů. Proto pojali do svého erbu také medvěda (latinsky se pojmenovává medvěd ursus) a chovali medvědy jako „erbovní zvířata“ na svých hradech.

Jednou byli Ursiniové pozváni panem Vilémem na návštěvu. Byli tu slavně uvítáni a hoštěni vpravdě královsky. Jednoho dne požádali pana Viléma, aby jim ukázal proslulé rožmberské poklady, o nichž již dříve slýchali vyprávět. Pan Vilém slíbil tak učinit. Napřed však svolal rychtáře z poddaných vesnic k sobě na hrad a oznámil jim, že přišli k němu příbuzní z Itálie, kteří si činí nároky na jeho jmění. „Nevyplatím–li jim milión hotových peněz,“ vykládal a ani mrknutím oka nedal najevo, že má cosi za lubem, „musím jim postoupit svoje statky, tudíž i vás, moji milí věrní. Chcete–li, abych zůstal i nadále vaším pánem, musíte sami tyto peníze mezi sebou vybrat a přivézt mi je sem na zámek, abych se mohl vyplatit.“ Rychtáři ujistili pana Viléma věrností a oddaností a slíbili, že milerádi vyplní vše, oč žádá. Pan Vilém dal vyprázdnit čtyři místnosti, do nichž pak byly ukládány peníze, hrnoucí se sem proudem ze všech končin jeho rozsáhlého panství. Úřednici je přijímali, označovali pytle a bedny jmény dárců, řadili je a do týdne byly všechny čtyři místnosti plné stříbra a zlata. Poté pozval pan Vilém hosty, aby si šli prohlédnout jeho poklady.

Nejprve je uvedl do klenotnice, která se nacházela ve veliké věži. Ursiniové tu spatřili místnost plnou šperků a skvostů, za ní druhou s nádobami ze stříbra a zlata. Pak vstoupili do třetí, kde byly nahromaděny umělecké výtvory zdobené drahokamy a konečně se ocitli ve čtvrté, naplněné penězi. Byly tu peníze v pokladnicích, které měly podobu zlatých pávů se zářícími drahokamy a perlami. Bez dechu obhlíželi Ursiniové tyto pohádkové poklady, nenacházeli slov k vyjádření svého obdivu. A žasli ještě více, když jim pan Vilém oznámil, že pro ně má ještě jedno překvapení. Zavedl je do místnosti, v nichž byly složeny dary poddaných, a s úsměvem jim vyjevil tajemství, jak získal toto úžasné množství hotových peněz. „Poklad, který jste viděli ve věži, byl můj vlastní, nashromážděný mými předky. To, co vidíte zde, jsou peníze mých poddaných, jež je sem rádi a ochotně snesli, když jsem se jim zmínil, že potřebuji peníze. Upřímně vám pravím: Nejsou to moje poklady, které mne blaží, nýbrž oddanost mých poddaných, kteří se nerozpakovali obětovat mi vše, co doma měli vzácného.“

Když hosté odjeli z hradu, pozval pan Vilém na hrad všechny ty, kdož mu své peníze věnovali. Vrátil jim je, přidal k nim mnohé dary a uspořádal pro ně hostinu. S uspokojením se vraceli sedláci do svých domovů a blahořečili své laskavé a milostivé vrchnosti. Původní gotický hrad byl později přestavěn na renesanční zámek, v době baroka byl rozšířen o zimní jízdárnu a zámecké divadlo. Medvědi tu jsou v zámeckém příkopu chováni dodnes. V zámku a v přilehlém městě je tolik krásy na malé ploše, kolik najdete málokde na světě. Zámek nemůžeme přehlédnout díky kulaté věži, která vystupuje z původního Latránu.

Hluboká

pov_hluboka_vKdyž král Václav II. po smrti svého otce Přemysla Otakara II. nastoupil na trůn, bylo mu teprve dvanáct let. Jeho rádcem a správcem království se stal rytíř Záviš z Falkenštejna z jihočeského rodu Vítkovců. Království pod jeho správou jen vzkvétalo. Oženil se s Václavovou matkou, královnou Kunhutou, a tím se dokonce stal nevlastním otcem mladého krále. Ovšem Kunhuta předčasně zemřela a Záviš na čas opustil královský dvůr. To se mu stalo osudným. Do královy přízně se vetřeli šlechtici, kteří Záviše a Vítkovce nenáviděli. Tak dlouho namlouvali mladému králi, že ho Záviš chce připravit o trůn, až jim uvěřil.

Jakmile Záviš přicestoval do Prahy a vydal se za králem, byl zatčen a uvězněn. V temném vězení strávil mnoho dní. Konečně ho stráže vyvlekly z kobky a zavedly ke králi. „Ty a tví Vítkovci držíte hrady, které byly odjakživa královské,“ řekl Závišovi král. „Získali jste je nepoctivě. Proto jsem rozhodl, že budeš mým vězněm tak dlouho, dokud hrady nevydáte zpátky královské koruně!“ Marně mu Záviš vysvětloval, že je to bohapustá lež, že Vítkovci za všechny hrady zaplatili do královské pokladny. Král jen mávl rukou a Záviše zase odvedli do vězení. Vítkovci se brzy dozvěděli o králově skutku, ale nemohli Závišovi pomoci. O jednání s nimi nechtěl Václav ani slyšet. Dva roky držel král Záviše ve vězení a dva roky odmítal Záviš vydat rodinný majetek. Potom král poslal své vojáky do jižních Čech, aby žádali vydání hradů výměnou za holý život pána z Falkenštejna.

V srpnu roku 1290 došel průvod až k hradu Hluboká, kde byl purkrabím Závišův bratr Vítek. Na louce pod hradem herold znovu provolal králův rozkaz: „Jeho milost žádá, abyste okamžitě vydali hrad do jeho rukou. Jinak bude Falkenštejn popraven.“ Vítkovi se srdce svíralo při pohledu na bratra v okovech. Ale nemohl pošpinit čest rodu tím, že by přiznal podvod, který se nestal. „Nevydám svůj hrad! Vítkovci ho získali poctivě a králi jsme za něj zaplatili,“ zněla jeho odpověď. Poté Vítek z hradeb sledoval, jak kat zvedá meč a hlava pana Záviše padá na rozkvetlou louku.

Místo potřísněné šlechtickou krví pána z Falkenštejna prý po léta rodilo rudou trávu. Dnes z příběhu zůstalo jen jméno Popravní louky pod zámkem Hluboká.

Jindřichův Hradec

Sotva najdete v Čechách jiný zámek, než ten na jihu v Jindřichově Hradci, kterému by jeho majitelé věnovali tolik stavební pozornosti. Za osm staletí byl původní hrad, později reprezentační zámek nejméně desetkrát upravován i rozšiřován. Nikdy to ovšem nebylo jako důsledek živelné nebo válečné pohromy, ale pouze z vnitřní potřeby reprezentovat starobylý rod pánů z Hradce. Pan Jindřich z Hradce si dal hrad přestavět, neboť mu již připadal velmi sešlý. Nový hrad vyrůstal ze základů velice rychle, jako by tu někdo čaroval. Poddaní pracovali nad své povinnosti, neboť se chtěli zavděčit paní Markétě, laskavé a hodné manželce pana Jindřicha, která si přála, aby byl hrad dostavěn, nežli vítr přivěje první sněhové vločky. Paní Markéta přicházela každý den mezi pracující lid a pobízela jej: „Pracujte lidičky své dobré vrchnosti k zalíbení! Až s boží pomocí dokonáte dílo, dostanete sladkou kaši. A v týž den ji budete vy i vaše děti dostávat každoročně, pokud bude tento hrad zde stát.“

Dělníci se činili, seč jim síly stačily, a nežli nastala zima, skvěl se nový hrad nazvaný podle svého majitele, v celé své kráse. Paní Markéta dodržela slib, který dala svým poddaným. Pozvala je na hrad a počastovala je sladkou kaší. Avšak jakmile se na nádvoří shromáždili a dali se do jídla, počaly poletovat sněhové vločky a padaly jim do kaše v mísách. To hostitelku velice zamrzelo. Rozhodla, aby byla příště rozdávána sladká kaše vždy zjara, o velikonočních svátcích. Od té doby přicházeli vždy na Zelený čtvrtek, když k tomu bylo dáno znamení zvonem na staré okrouhlé věži, chudí obyvatelé v počtu sedmi až deseti tisíc na hradní nádvoří, aby tu pojedli „sladkou kaši“. Seděli ve skupinkách po dvanácti a byli obsluhováni sloužícími, úředníky i hradeckými měšťany. Dostávali chléb, polévku z piva, ryby na dvojí způsob upravené, jahelnou kaši slazenou medem, preclíky a řídké pivo. Kdo co nesnědl, mohl si vzít s sebou domů. Všichni byli své hostitelce velice vděční, vždyť tehdy pro chudáka takováto hostina už něco znamenala. Tento starobylý obyčej byl zachováván po několik staletí. Údajně sem chodili na sladkou kaši i skřítkové, kteří tehdy prý při stavbě hradu velice pomáhali. Jednomu z nich kdosi při hostině sebral malinké kolečko a přinesl je domů dětem na hraní. Sotva však otevřel dveře chalupy, milé kolečko frrrr a vyjelo ze světnice takovou rychlostí, že ho už nikdo nedohonil. Milí skřítkové si své věci tehdy střežili jako oko v hlavě.

Adam z Hradce, potomek pana Jindřicha, který se později stal dokonce nejvyšším kancléřem českého krále, ustanovil nakonec, aby obyčej sladké kaše byl zachován na věky. Své dědice zavázal k tomu, aby „toho nikterakž neodkládali, aniž toho jak a čím zaměňovali, než tak to podle starého způsobu každého roku vždy zachovávali. A kdo by toto nařízení rušiti chtěl, tomu aby panství králem odňato bylo“. Poslední podělování „sladkou kaší“ se odehrálo roku l783. Celá slavnost byla zrušena císařem Josefem II., který zakazoval udržování starých pověr a zvyků. Ze své povinnosti se držitelé panství vykoupili složením 570 zlatých do pokladny chudých.

Hrad spolu s poddanským městem těžil z výhodné polohy na staré obchodní cestě z Prahy do Vídně, z níž se právě tady oddělovala větev směřující do Znojma. Páni z Hradce usilovně kolonizovali okolní krajinu. Byli horlivými zastánci Němců. Do nově zakládaných osad zvali německé obyvatele z Rakouska a Bavorska. Obdarovávali je četnými výsadami, zatímco původní české usedlíky potlačovali. Ženili se s německými šlechtičnami a podporovali vše německé. Dnešní zámek tvoří rozsáhlý komplex kolem tří nádvoří. Umělecky nejcennější jsou komnaty ve druhém patře hradního paláce s gotickými nástěnnými malbami, kaple svatého Ducha, pozdně gotický sál Královského paláce, Soudnice v Červené věži opět s nástěnnými malbami, Malé a Velké arkády. Unikátní, u nás ojedinělou ukázkou vlašské renesance je zahradní altán.

Orlík

pov_orlik_vKdysi to bývalo opravdu orlí hnízdo na strmé skále téměř 70 metrů nad údolím řeky Vltavy, ale v polovině 20. století se hladina Vltavy po vybudování Orlické přehrady zvedla asi o 60 metrů a několikanásobně se rozšířila, takže se nyní její vody hradu Orlík téměř dotýkají. Hrad musel dostat kvůli odolnosti vůči vodě betonové injekce a žulový ochranný plášť. Ve 13. století měli v nepřístupných lesích na březích Vltavy své skrýše loupežníci, kteří byli postrachem širého kraje. Byli to muži divokých tváří a otrlých srdcí, kteří neměli s nikým slitování. Kdo jim padl do rukou, byl bez milosti obrán o všechno a někdy k tomu i zabit. Bylo těžké je chytit, neboť měli dobré úkryty a znamenitého vůdce Baťka, který byl opatrný jako ostříž. Ani kníže se svými zbrojnoši proti Baťkovi nic nepořídil. Byla tu však jiná zbraň, která zasáhla zbojníkovo srdce. Batěk měl s sebou v lesích mladou ženu a malého synka, jehož velmi miloval. Zlá nemoc však postihla jeho ženu natolik, že zemřela. Batěk tak pocítil, co je lidská bolest. Jako bezhlavý chodil po lesích, usedal na kameny a vyhledával samotu jako raněné zvíře. Svému malému synku zatím opatřil chůvu a přísně jí nakázal, aby je bedlivě opatrovala, neboť les má mnohá, zrádná úskalí – nebezpečné strže a srázy, orly na skalách a doupata šelem v houštinách. Před tím vším je zvláště nutno mít se na pozoru.

Jednoho dne, když se vrátil z výpravy domů, nalezl Batěk svou chatrč prázdnou. Rozběhl se po lese hledat chůvu, avšak nikde nablízku nebyla. Ztratila se i s Baťkovým synáčkem. I rval si Batěk zoufalstvím vlasy a zuřil tak, že jeho druhové s obavou se k němu seběhli, zdali se rozumem nepominul. Počali ho těšit a pomstu přísahat tomu, kdo jeho dítě uloupil. Rozpomínali se, kde naposledy chůvu viděli a chtěli se hned tím směrem dát. Rozeběhli se každý jinam, volali chůvu a naslouchali, neozve–li se někde dětský pláč. Ještě v době, kdy už se nad kraj snesla noc, plahočili se loupežníci po lesích a za svitu pochodní hledali ztracené dítě. Vprostřed noci únavou nemohli vydržet, padali pod stromy a tam ihned usínali. Nejmladší z nich se ještě jako kamzík vyšplhal po skalních útesech a své lože si upravil až pod temenem kamenného bradla, trčícího vzhůru k nebesům. Ráno se probudil a rozhlížel se udiveně kolem. Tu se mu pojednou zdálo, jako by se nad ním na temeni skály ozval dětský pláč. Nemeškal a začal rychle šplhat vzhůru. Nežli se nadál, stanul tváří v tvář ztracenému děcku. Leželo v orlím hnízdě mezi sedmi orlíčky, kteří je hřáli svými těly. Do hnízda je nezraněné přinesl starý orel, který je v lese uloupil spící chůvě.

Loupežník popadl dítě do náruče a spěchal radostně ke svému hejtmanovi. Batěk zajásal, zlíbal své dítě, svého druha hned odměnil zlatým řetězem. Od té doby sedal Batěk zamlkle před svou chatou, hrál si s dítětem a často ani neposlouchal, o čem si loupežníci vyprávějí. Jednoho dne je svolal k poradě a oznámil jim, že se rozhodl zanechat loupežnictví, aby si zvolili jiného hejtmana. „Neopustíme tě,“ zvolali loupežníci jakoby jedním dechem. „Na skále, kde bylo tvé dítě nalezeno, ti vystavíme hrad a budeme žít s tebou v poctivosti.“ Hejtman s radostí přijal jejich pomoc a pustil se s chutí do práce. Do tří let stál na skále pyšný a krásný hrad. Když kníže uslyšel, jaká změna se stala s hejtmanem Baťkem a jeho loupežnou bandou, vzal je na milost a daroval jim k hradu celou okolní krajinu. Hrad byl později přestavěn na zámek. Skládá se ze čtyř křídel uzavírajících dvůr. Při jeho prohlídce se seznámíme s historickými interiéry s cenným dobovým zařízením a rodovými uměleckými sbírkami. Upoutá nás rytířský sál, empírové salóny, knihovna, pušková chodba, kazetový sál s vyřezávaným stropem, lovecký sál s pozoruhodnými trofejemi či skleník a rozsáhlý anglický park s pávy.

Tábor

pov_tabor_vKraj na jihu Čech opanoval ve 12. století známý rod Vítkovců. V místě, kde se řeka Lužnice přicházející od jihu velkým obloukem zase stáčí zpět na jih, postavil Vítek z Klokot hradiště na ochranu velkého území bohatého na lesy i polní úrodu. Místo chráněné mohutnými hradbami a čtyřmi věžemi se celých dvě stě let nazývalo Hradiště. Krajina, ve které leží, se stala v 15. století kolébkou husitství. Bylo to roku 1413, kdy se sem uchýlil Jan Hus. Našel útulek na osamělém hrádku zvaném Kozí, kde mohl v klidu shrnout svoje myšlenky a dokončit své spisy. Ani tady neustal ve své kazatelské činnosti. Putovaly sem za ním zástupy lidí a naslouchaly pod lipou jeho kázání o rovnosti lidí, o bratrství a lásce. Z Kozího hrádku konal též cesty po kraji a šířil živým slovem myšlenky o nápravě mravů a zlepšení života lidí. Husova pozdější násilná smrt nevyhladila myšlenky zaseté do srdcí jeho posluchačů. Bylo to zvláště Sezimovo Ústí, kde se obyvatelé přidrželi Husova učení a stali se jeho horlivými následovníky a vyznavači. Byli na čas z města vypuzeni, avšak brzy – vedeni zvonařem Hromádkou – vnikli zpět do Sezimova Ústí a opanovali je. Hromádka se pak zmocnil i v té době již pustnoucího hradu Hradiště. Seznámil se s jeho výtečnou polohou a rozhodl se tu založit město Tábor.

Vůdce českého odboje Jan Žižka pobýval v té době ve městě Plzeň, kterou ovládal s hrstkou svých věrných. Hromádka k němu vyslal posly se zprávou o dobytí Hradiště a o svém úmyslu zbudovat zde město pro příznivce Mistra Jana. Žižka dal k tomu svůj souhlas a připojil i rady, jak nové město opevnit. Po vystavění do něj slavně vtáhl a utvořil v něm vládu čtyř vrchních velitelů. Obyvatelé z širého okolí houfně opouštěli své domovy a zalidňovali bezpečné, rychle se rozrůstající město, jehož moc se brzy rozšířila i na celé okolí: „Každé místo, jež nohou šlapat budete, vaše bude. Přestanou daně i úrok, neboť se nenajde nikdo, kdo by k tomu poddané nutil.“ Obyvatelé sem převáželi i svůj majetek. Ten byl zpočátku společný. Dle svědectví současníků zapsaných v kronikách se dělili všichni mezi sebou i o potraviny. Do kádí stojících na náměstí, vkládali bohatší, co měli cennějšího. Dobrovolné dary sloužily pak k úhradě společných výloh.

V této „republice“ platily přísné zákony, jimiž bylo obyvatelstvo zavázáno se řídit. Lidé byli nuceni žit spořádaně a vyvarovat se vší hrubosti, nesměli se oddávat nicotným zábavám a hrám, nesměli provozovat takové živnosti, které by směřovaly k podvádění a okrádání bližního. Naproti tomu se zde těšili naprosté svobodě, o jaké se tehdy obecnému lidu v ostatních zemích a krajích ani nesnilo, přičemž ženy měly podobná práva jako muži. Boje, které záhy nastaly, vytvořily vedle „obce domácí“ též obec „polem pracující“ (bojovníky). Páska bratrství, nadšení pro svatou věc a vědomí, že bojují za svobodu těla i ducha, učinily z obyvatel opevněného města neohrožené „boží bojovníky“, kteří s bezpříkladnou odvahou čelili početným křižáckým vojskům sehnaným téměř ze všech končin světa.

I po skončení husitských válek se město s hradem dále rozvíjelo a rostlo do krásy. Jeho historické jádro bylo prohlášeno v roce 1961 městskou památkovou rezervací. Střed města tvoří prostorné náměstí, kde se v 15. století shromažďoval lid i vojsko. Odtud se paprskovitě rozbíhaly ulice k bývalým hradebním branám a baštám. Z bran se dodnes zachovala pouze jediná. Z hradu se dochovala válcová věž Kotnov. Její prohlídka nás přivede na vyhlídkový ochoz i k muzejní expozici v sousední Bechyňské bráně. Nemůžeme vynechat ani Husitské muzeum v budově radnice. Tudy se dá též vstoupit do středověkých chodeb a dvou až třípatrových sklepů.

!vlevo!vpravo