Některá zajímavá místa v Karlovarském kraji si přiblížíme prostřednictvím pověstí.

Cheb

Zřícenina rozlehlého hradu Cheb nad ohbím řeky Ohře svědčí o pobytu dávných obyvatel na tomto území. Už v 5. století se tu usídlili lidé slovanského kmene Chebanů. Místo bylo velmi důležité, protože se tu setkávaly tři obchodní stezky. V 11. století byl hrad dokonce sídlem krále. V době třicetileté války, v roce 1643, byl útočištěm vévody Albrechta z Valdštejna, který zde byl zavražděn spolu se svými dvěma generály. A právě zavraždění Valdštejna velice ohromilo obyvatele starobylého města vystavěného kolem hradu. Netrvalo dlouho a mezi lidem se počalo šeptat, že Valdštejnův duch zde zůstal a nemá v hrobě pokoje. Proto vždy o půlnoci vstává, vrací se na místo, kde byl halapartnou sprovozen ze světa.

Jednoho dne se sešlo několik měšťanů v krčmě na náměstí a posedělo dlouho do noci. Když probrali denní události, vzpomněli si na Valdštejna. Hovor zaslechl značně otylý krčmář, přikolébal se k měšťanům a vmísil se do jejich rozhovoru: „A víte, že vévoda v hradě noc co noc straší?“ Při svém šepotu zdvihal tajuplně tlustý prst k ústům a hned dokládal, kdo všechno viděl v hradě světlo o půlnoci a slyšel přijíždět vévodův kočár. „Povídačky!“ vyhrnul pohrdavě ret soused Menger, jehož ryšavá hlava vypadala v záři zapálených smolnic, jako by byla ulita z bronzu. „Neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím,“ řekl a vrtěl při tom hlavou. „Ostatně do půlnoci mnoho času nechybí. Poseďme ještě chvíli, podívám se do hradu a přijdu vám sdělit, co je na těch řečech pravdy.“ Měšťané souseda varovali, avšak umíněný Menger trval na svém, neboť se chtěl před nimi blýsknout svou statečností. Vyšel z krčmy a zahnul do uličky vedoucí k hradu. Zvolna se blížil k černé uzavřené bráně. Rozhlížel se po hradbách a po vyhaslých hradních oknech, zbystřil sluch a naslouchal. V hradě v tu chvíli bylo ticho jako v kostele, nikde světla, nikde ani hlásku.

Vtom začal orloj na kostelní věži odbíjet dvanáctou. Vrata zaskřípěla, rozlétla se, nádvořím to zahrčelo a na dlažbě zadupala koňská kopyta. Vraty se na most vyřítil černý kočár tažený čtyřmi vraníky. V kočáře seděl smrtelně bledý mrtvý vévoda s krvavou ranou v prsou. Vraníkům svítí divoce oči, z nozder jim šlehá plamen a vrhá zář na hradební zdi i na strašidelný průvod, který mrtvého doprovází. Vedle kočáru kluše šest jezdců, v rukou se jim blyští tasené meče, za kočárem kráčejí zbrojnoši a uprostřed klopýtá bezbranný zajatec, kterého vedou na smrt. Menger se polekal tak, že by se v něm krve nedořezal. Na čele mu vyvstal chladný pot, rudé vlasy se mu naježily. Přitiskl se k sloupu, vytřeštěné oči upřel na zbrojnoše. Vtom koně otočili hlavu a plamen, který jim vyšlehl z nozder, osvítil zajatcovu tvář. Pod Mengerem se zachvěla kolena a vzápětí se skácel k zemi. V zajatci totiž poznal sebe sama – počestného měšťana Mengera!

V bezvědomí, omdlelého hrůzou, ho našli jeho druhové z krčmy, dopravili do jeho domu u kostela. Uprostřed naříkající rodiny prožil v horečkách ještě několik dní. Vědomí nabyl jenom natolik, aby mohl přátelům sdělit, co uviděl na hradě. Potom znovu upadl do blouznění a zemřel v náručí svých přátel. Takto krutě zaplatil za svou zvědavost. Dnes je hrad jednou z našich nejvýznamnějších románských památek. Jeho dominantou je Černá věž vysoká přes 18 metrů, kdysi součást opevnění. Z románského hradního paláce se dochovala do výšky prvního patra severní a východní věž s pětidílnými sdruženými okny. Nejzachovalejší a nejvzácnější stavbou hradního areálu je kaple sv. Erharda a sv. Uršuly, jejíž vnitřek je architektonickým unikátem: každé patro dvojpodlažního objektu reprezentuje jiný stavební sloh. Na hradě si můžeme prohlédnout výsledky archeologických výzkumů a expozice kamnářství.

Karlovy Vary

Jednou panovník Karel IV. navštívil se svou družinou hrad Loket. Se zdejšími pány projednal všechno potřebné. Druhý den přijal pozvání na lov. Vyjeli časně zrána. Ovšem neměli štěstí, zvěř jako by se jim vyhýbala. Psi se marně snažili zachytit stopu jeleního stáda, královští lovčí také nezahlédli ani drobného zajíce. Bylo už skoro poledne, když se před lovci zjevil statný jelen šestnácterák s lesklou srstí. „To je úlovek pro krále!“ zavolal Karel IV. a zprudka pobídl svého koně. Jelen už prchal houštím pryč. Lovci vypustili psy a hnali se za kořistí. Ale jelen byl jako začarovaný. Praskot větviček přicházel hned z jedné, hned z druhé strany. Jezdci se za ním hnali přes strže i přes kamenitá koryta potoků. Nakonec jelen vyběhl na skálu, která strmě spadala do údolí, obrovským skokem se vrhl do hlubiny a zmizel. Psi skočili za ním, ale brzy se kdesi pod skálou ozvalo jejich žalostné vytí. Z údolí stoupala bílá mlha, proto nebylo ze skály nic vidět. Jezdci sesedli z koní a po táhlém svahu opatrně sestupovali dolů.

Jakmile sestoupili do údolí, naskytl se jim nádherný pohled. V oblacích páry tu tryskal ze země horký pramen a voda se rozlévala kolem. Ve vodě leželi nešťastní psi, které horká voda opařila. „Podivuhodné místo!“ zvolal Karel IV. „Slyšel jsem o podobných pramenech v cizích zemích, jejich voda prý bývá léčivá.“ A zvídavý císař hned zatoužil vyzkoušet účinky horkého pramene, trpěl totiž bolestí kloubů. Opatrně vstoupil do jezírka chladnější vody a zde se vykoupal. Okamžitě pocítil úlevu.

Brzy po této příhodě dal založit u pramene město, které nese jeho jméno – Karlovy Vary. Strmé skále, odkud pronásledovaný jelen skočil do údolí, se říká Jelení skok.