Začtěte se do krásných příběhů, které vám přiblíží dobu a život ve středověku.

Bezděz

Náš nejvýznamnější hrad i stavební památku v podstatě zachovanou v původní podobě, a to i přes pozdější poničení a vypálení Švédy ve třicetileté válce, založil Přemysl Otakar II. Hrad se nachází nedaleko od Máchova jezera. Přemysl Otakar II. si cenil důležitost tohoto hradu jako bezpečné a spolehlivé pevnosti. To ovšem netušil, že se hrad stane vězením pro jeho syna, nezletilého Václava, sice s plným pohodlím, ale bez možnosti z něho odejít.

Pevný hrad se po třicetileté válce změnil na klášter pro benediktýny a stal se poutním místem až do roku 1785, kdy Josef II. zdejší klášter zrušil a poutě zakázal. Tím hrad osiřel a pomalu byl rozebírán na stavby domů v okolních vsích. Postupně se tak změnil na zříceninu. Dnes je postupně opravován.

V okolí hradu se ve středověku zalíbilo čertům, kteří tu po léta prováděli své rejdy. Zbyly tu po nich Čertův vrch, Čertova zeď a Čertova věž. Jednou nabídl čert staré babce sázku o to, kdo z nich postaví od setmění do kuropění vyšší horu. Babka sázku přijala a pustila se hned do díla. Kopala zem a nosila ji v košíku na hromadu, zatímco čert válel kameny a stavěl ke své hoře pevné základy. Pak se rozběhl na pole, kde oral sedlák s koňmi, vzal mu potah a svážel vozem hlínu ke své hoře. Bral ji, kde se dalo. Ve chvílích, kdy se babka nedívala, kradl jí i hlínu z její hory.

Oba pracovali tak horlivě, že se ani nenadáli a v nedaleké vsi kohout zakokrhal. Ustali v práci a přeměřili své hory. A hle: hora staré babky byla mnohem vyšší. Ta zajásala a čert jí s hanbou musel vyplatit dva pytle zlaťáků. Poté prchl do pekla. Za to se čert mstí, jak jen může, všem lidem, kteří na jeho horu vystoupí v noci a ne ve dne. Za ranního rozbřesku totiž jeho síla podle dávné pověsti končí.

Od hradu k Ještědu se táhne dlouhá čedičová zeď, nazvaná Čertova. Její vznik je dodnes záhadou. Převládá mínění, že je to láva vylitá ze sopky. Její vznik opět vysvětluje pověst. Před lety se usídlili v tomto místě tři čerti. Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich: „Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“

„Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel šíp a já jej v běhu chytím.“ „To mi nestačí,“ odpověděl jezdec. I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já stačím dláždit kamením všechny stopy, které tvůj kůň zanechá v zemi.“ Ani s tím se jezdec nespokojil. Tu se přihlásil čert třetí: „Já jsem rychlý jako tvoje myšlenka. Na co si pomyslíš, všechno ti stačím udělat.“ „Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci mít postavenou zeď, která bude obíhat toto místo ve velikém kruhu. Běž a stav kudy chci, aby vedla! Nedohoním–li tě dřív, než kohout zazpívá, vyhraješ.“

Pomyslil si jezdec, kterými osadami má zeď vést, a čert v tu chvíli měl zeď hotovou. I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, jako vichr se žene úvalem i strání a čert stále před ním běží, ze záňadří bere kameny a skládá je v dlouhou zeď. Až teprve, když se blížili k místu, odkud začali závodit, dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první paprsek slunce padl na vrcholky hor – a vzápětí se ve vsi ozvalo kohoutí zakokrhání. Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku prohrál, jeho dílo tu však zůstalo.

Aby se páni hradu ochránili od této nezvané rohaté chasy, postavili si v hradě kapli svatého Michala, archanděla, který proslul statečností v boji s ďábly. Čerti se však usídlili ve věži u třetí hradní brány a tropili vždy hluk, kdykoliv měl kněz v hradní kapli bohoslužby. Působilo jim potěšení, jestliže lidem naháněli strach, a proto se rádi měnili v rozmanitá zvířata – černé kohouty a kozly. Zjevovali se také na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Dnes je hrad neobydlen, takže je od všech rohatců pokoj.

Jizerské hory

Pohoří na severní hranici České republiky mají odjakživa své patrony. Těmi nejznámějšími jsou Krakonoš, Rampušák či Praděd. Jenom Jizerské hory dlouho takového ochránce a vladaře neměly. Jednou tato situace nedala spát Krakonošovi s Rampušákem a rozhodli se, že pro Jizerské hory takového mocného ducha musí obstarat sami. Nejprve museli vybrat místo, odkud by měl nový vládce nejlepší výhled po celém kraji, aby věděl, co se kde šustne a mohl odměňovat či trestat skutky obyvatel a návštěvníků. Hledali dlouho, až nakonec objevili kopec jižně od Tanvaldu jménem Muchov. V tom kopci vyčaroval Krakonoš rozlehlou jeskyni, zatímco Rampušák obstaral vichřici a bouři, při nichž se hory jen chvěly. Sama od sebe padla na kopec mlha. Dlouho trvalo, než začala klesat. A když už po ní v celém kraji nebylo ani památky, v jeskyni pořád zůstávala. Až se zhmotnila do vytáhlé průsvitné postavy v dlouhatánském kabátě. Její hlavu chránily široké dubové listy, stínily obrovské uši i blýskavé a zářivé oči. Nejvýraznější však byly ruce. Sukovité prsty vyčnívaly ze spleti houževnatých kořenů. Na první pohled bylo jasné, že kdo se do těch rukou dostane, dopadne zle.

Krakonoš s Rampušákem byli spokojeni, do deštivých Jizerských hor by se nikdo jiný nehodil. „Ale jaké jste mi vlastně dali jméno?“ ozval se tichým hláskem nový duch hor. Tady byla každá rada drahá. Krakonoš s Rampušákem jen zírali jeden na druhého, ale kloudný nápad nikde. Nakonec do ticha zahoukala sova: „Úhúúú, uhúúú, muhúúú!“ A vtom to Krakonošovi zapálilo. „Budeš se jmenovat podle toho houkání Muhu, poněvadž jsi stvořený z dešťové mlhy. Tak dostal bájný ochránce Jizerských hor své jméno a byl spokojený.

Trosky

Asi nikde jinde ve světě bychom nenašli bývalou sopku v podobě dvou sloupů s dostatečným místem mezi nimi, aby bylo možné mezi nimi postavit opevněný hrad. Tento hrad navíc leží v otevřené a rozlehlé krajině, takže majitel mohl bezpečně kontrolovat celý široširý kraj.

Samozřejmě jako k mnoha jiným i k tomuto hradu přitáhlo v 15. století husitské vojsko a chystalo se ho pokořit. Nechtělo se zdržovat obléháním, protože o hradě bylo známo, že má spojení se širokým okolím tajnými chodbami. Rozhodlo se zahájit proti němu ihned boj. Střední část hradu neodolala prudkému náporu a padla po krátkém boji do rukou husitů. Husitská vojska se poté snažila dobýt také obě věže – západní a východní. Zanedlouho se vzdala husitům také posádka západní věže, která se zalekla palby těžkých děl. Zato však věž na východní straně se držela statečně a přes všechno úsilí husitských vojsk se čestně uhájila. Proto, když husité zanechali boje a odtáhli dále, nazvána byla západní věž potupným názvem „Bába“, kdežto východní věži, jejíž posádka si vedla velmi hrdinně, se dostalo názvu „Panna“.

Koncem 15. století žily na hradě dvě příbuzné ženy, které se tak nenáviděly, že se každá usídlila v jiné věži. Na Bábě bydlela Markéta, vdova po Otovi z Bergova a vyznavačka kalicha, na Panně její vnučka, která se jmenovala Barbora. Ta byla naopak katolička. Příbuzné se nesnášely už i vzhledem ke své víře. Jednou z dalších příčin byla zpráva, kterou přinesl posel jednoho dne a která konstatovala, že mladé šlechtičně padl její milý na válečném poli. Barbora byla od toho dne jakoby duchem nepřítomna.

Každé ráno, sotva dopadl na zdi Báby první sluneční paprsek, vstala Markéta a naklonila se z okna. Začala zlostně vykřikovat proti věži zvané Panna: „Tak co, ještě jsi živa, kacířko? Ještě tě Lucifer neodnesl?“ Barbora vyskočila z lože, zarděla se v lících a vší mocí zahrozila směrem k Bábě: „Už zase začínáš hádku? Nech spravedlivé lidi na pokoji! Však já dobře vím, kdo je tou můrou, která mně dnes v noci krve upila.“

„Hahaha,“ odpovídala křikem Markéta, „každý cikán podle své planety hádá, ty zmizíš ze světa na koštěti!“

„I zanech planých řečí ty čarodějnice!“ neslo se do podhradí. Tak hádaly se obě ženy s malými přestávkami, dokud nezašlo slunce. Spílaly si a křičely, až ptáci, kteří na hradě se zastavili, vzlétli do výše a polekaně odtud prchali. Jak večerní hádání skončilo, tak ráno opět začalo. Nekonečné byly litanie, dokud sama smrt, která je spravedlivá ke všem lidem, neučinila konec jejich každodenním hádkám.

Byla to Markéta, která první odešla na věčnost a umlkla navždy. Barbora se slzami v očích pohlížela každodenně do oken osiřelé Báby, marně však čekala, že se odtud ozve známý břitký hlas. Teprve nyní, když se neměla s kým hádat, cítila se dokonale nešťastná. I zemřela krátce nato, aby se sešla s Markétou na věčnosti a tam si s ní vyřídila dlouholetý neskončený spor.

Hrad poté nějaký čas obývali zemští škůdci – loupeživí rytíři. Jedním z jejich kousků bylo přepadení opatovického kláštera. Nakradené bohatství spolu s opatovickým pokladem ukryli prý v podzemí hradu. Ve věži Panně zapustili do země obrovský kámen zakrývající vchod do nitra čedičového vrchu. Nikdo ani v pozdějších dobách nedokázal touto zábranou pohnout. Dnes už se kámen skrývá pod vysokou vrstvou suti a kamení a nelze se k němu proto dostat.

V 17. století byl hrad v třicetileté válce obsazován střídavě císařským vojskem i Švédy. Nakonec ho císařské vojsko vypálilo a hrad zůstal už jen v troskách. Zájem o hrad opět přinesl romantismus v 19. století. Hrad se stal symbolem Českého ráje, vyhledávaným a nejčastěji fotografovaným unikátem překrásné oblasti. V roce 1998 byl vyhlášen národní přírodní památkou. Z hradního areálu se otvírají překrásné výhledy do okolní krajiny.