V pověstech se seznámíme s historií některých středověkých českých hradů a dalších významných míst ve středních Čechách.

Český Šternberk

Velmi známý český rod, který má ve svém rodovém erbu hvězdu, si vystavěl hrady v Čechách i na Moravě. Svůj český hrad si vystavěli za panování Přemysla Otakara II. ve strmé skále nad řekou Sázavou.

Rytíř Zdeslav po dostavbě hradu prodal svůj odlehlý dvorec Divišov za sto tisíc zlatých. Utržené peníze přivezl v tajnosti na hrad a uložil je do dubové a železem okované truhly. Byl totiž velmi lakomý a o své peníze se velmi strachoval. Každý den je přepočítával a těšil se jejich cinkotem. Po čase však měl odcestovat do Vídně a tak mu nezbylo nic jiného, než správu hradu předat purkrabímu Hynkovi. To byl člověk poctivý, takže se Zdeslav mohl na něj spolehnout.

„Jak však naložit s pokladem?“ přemýšlel rytíř. Nakonec se rozhodl, že polovinu vezme s sebou do Vídně a druhou dá do opatrování purkrabímu. Odpočítal polovinu peněz, uzamkl pokladnici a odevzdal klíče purkrabímu. Když se ubezpečil, že je o vše dobře postaráno, odcestoval se svým průvodem do Vídně. Purkrabímu Hynkovi však starost o poklad nedala spát. Nedůvěřoval hradní čeledi, obával se loupežníků. Usilovně přemýšlel, kam by měl svěřený poklad uložit. Nakonec našel příhodné místo, otevřel truhlu, vybral z ní peníze, vložil je do měchu a ten vsunul do kovové skříňky. V noci pak tajně jako stín vynesl poklad z komnaty a uložil jej do tajného úkrytu.

Od té noci spal Hynek pokojně, úsměv se mu vrátil do tváří. Jednoho dne si vyjel do polí na svém statném bělouši. Když se vracel, ucítil u srdce prudké bodnutí. Zastavil koně, sesedl z něj a zhroutil se k jeho nohám. Po chvíli se probral z mdlob, cítil však, že má nohy ochrnuté a i jazyk mu zdřevěněl, takže nemohl ani volat o pomoc. Tak ho našli robotníci, kteří se vraceli večer z pole. Polomrtvého ho donesli na hrad. Zavolali k němu kněze, aby ho vyzpovídal a poskytl mu útěchy. Ještě téže noci purkrabí zemřel, aniž stačil komukoli prozradit, kam pánův poklad ukryl.

Jakmile rytíř Zdeslav obdržel zprávu o smrti svého purkrabího, neměl ve Vídni stání. Rozjel se domů a celý rozčilený vkročil do hradní brány. Okamžitě se pídil po klíčích od své pokladnice. Po jejím otevření si začal rvát vlasy, proklínat purkrabího a hrozit šibenicí všem kolem sebe. Marná snaha – pokladnice je prázdná, peníze jsou kdesi zakopány a Hynek si vzal své tajemství do hrobu.

Zdeslav dal prohledat každý kout hradu, dal překopat stráně a prozkoumat i dno Sázavy, není-li tu poklad ukryt v písku. Marné však bylo jeho úsilí. Svůj poklad nenašel a nenašli ho ani ti, kteří po něm zkusili své štěstí. Ztracen čeká na svého nálezce kdesi v jeskyni nad řekou dodnes. Jen v den, kdy se otevírají všechny poklady, skutálí se pár zlatých dukátů na dno Sázavy a třpytí se tam jako hvězdy.

Hlavními objekty hradu je kulatá a hranolovitá věž se štítovou hradbou. Mezi nimi můžeme obdivovat palác a nejstarší známou gotickou kapli šlechtického rodu. Další hranolovitá věž na skalce severně pod hradem střežila přístupovou cestu od řeky. Při obnově a zdokonalení opevnění po husitských válkách byla vybudována na ostrohu jižně od hradu samostatná předsunutá bašta s ostrým břitem chráněná příkopem a hradbou, v dolní části s hladomornou. Při barokní přestavbě byly obytnými křídly zastavěny všechny dosud volné prostory. Nakonec byl při vstupní bráně hradu vystavěn Dolní zámek, který sloužil jako kancelář a byty úředníků, a na protějším břehu řeky vznikla zámecká zahrada s letohrádkem. Při poslední přestavbě byl zřízen kamenný most přes příkop při kulaté věži na jižní straně hradu. V areálu hradu se dochovaly historické interiéry, většinou v barokní podobě, s bohatou štukovou a malířskou výzdobou a rodovými sbírkami. Pozoruhodná je sbírka mědirytin z doby třicetileté války a sbírka miniatur ze 17. století.

Karlštejn

U většiny českých hradů je doba jejich vzniku neznámá, u tohoto je v kronikách zachován i přesný den položení základního kamene: 10. červen roku 1348. Hrad měl být podle přání svého zakladatele krále Karla IV. symbolem síly českých panovníků i místem, které bude střežit korunovační klenoty. Svému zakladateli navíc sloužil jako příjemné sídlo pro vladařské povinnosti, rozjímání a tolik potřebný odpočinek.

Hradu hrozila zlá záhuba v květnu 1422. Pražští husité k němu přitáhli v počtu asi dvaceti tisíc bojovníků a začali ho dobývat. Obsadili okolní návrší a pomocí praků a houfnic vrhali na hrad těžké kamenné koule i sudy naplněné páchnoucí hmotou. Ochránci pokrývali střechy proutím a kůžemi, aby byly zmírněny účinky střelby a vápnem pak ničili páchnoucí látky. Útočníci poznali, že hrad silou nedobudou, rozhodli se tedy, že jej „vyleží“. Hrad sevřeli svými vozovými hradbami ze všech stran a čekali klidně na chvíli, až obráncům na hradě dojdou zásoby.

Plynuly týdny i měsíce, obleženým docházely zásoby a obléhajícím trpělivost. Když se přiblížil hod svatého Václava, usnesli se husité, že v ten den zanechají nepřátelství a vesele oslaví pražské posvícení. I vyjednali si s obleženými příměří a pozvali některé z hradní posádky na hody. A kupodivu, hosté nedávali nijak najevo, že by byli hladoví a nejedli jako diví co nejvíce z vybraných jídel. „Máme na hradě zásob na tři léta,“ chlubili se, když byli tázáni, jak se jim daří. „A občas i čerstvou zvěřinu nám na hrad lovci dopraví a i ryby se objeví na stole v den postní.“

Na hradě zatím bylo den ode dne hůř, neboť se jedlo z posledního. Jen náhoda anebo lest mohly jej před pádem zachránit. Konečně bylo zkonzumováno vše až na mladého kozla, ponechaného pro úplně poslední nejhorší chvíle. V úzkosti, jež všechny přepadla, napadl obležené smělý, vtipný úskok. Vyslali posla do husitského ležení k veliteli panu Zikmundovi Korybutoviči s prosbou o příměří pro příští den. Chce prý se jeden z nich na hradě oženit, a proto by prý velice rádi oslavili jeho veselku v klidu a bezpečí.

Pražané svolili k příměří a na druhý den s podivem naslouchali, jak na hradě vyhrává hudba a bubny víří, jak svatebčané výskají a vesele se baví, zatímco oni sami byli již mrzutí a trpěli hladem. Vtom z hradu přišel posel, v ruce nesl pěknou srnčí kýtu: „Chci předvést před vašeho velitele.“ Když ho k němu přivedli, oslovil ho: „Pane hejtmane, všichni obležení na hradě vám velice děkují, že mohli veselku svého druha jak náleží oslavit. Zvláště ženich je vám zavázán a posílá vám kýtu srnce včera zabitého, abyste alespoň takto byl účasten jeho svatební hostiny.“

Hejtman se nesmírně podivil, kde se na hradě vzala čerstvá zvěřina. Husitský lid se pak nedal již déle pod hradem udržet. Jak se již předtím rozhodl, odtáhl v den svatého Martina od hradu, v němž vyhladovělá posádka se právě chystala k tomu, že se husitům vzdá. Obránci zajásali, zavýskli si a zasmáli se, každý podle své chuti, že kozel posypaný srnčí srstí vytrženou z podkladu pod sedlo na koně zahnal tolik tisíc nepřátel.

Hrad má čtyři základní části: předhradí se vstupní branou, purkrabství se studniční věží a 84 metry hlubokou studnou, obytnou část s císařským palácem a Mariánskou věží, hranolovou Velkou věž na nejvyšším místě kopce – což je vlastní srdce hradu. V hradních místnostech se dochovala jedinečná výzdoba.

Kokořín

Kdy byl hrad na severovýchodě od Mělníka postaven, nevíme, v kronikách najdeme zmínku pouze o tom, kdy byl poprvé pobořen. Roku 1426 se k hradu totiž přiblížili husité. Ačkoliv to byl hrad zdánlivě nedobytný, jejich vojskům neodolal. Zpráva z roku 1544 o něm již mluví jako o hradu pustém. A někdy v těchto letech se odehrává náš příběh.

V pustém hradě se usadil loupeživý rytíř Petrovský. Bydlel tu se svou zdivočelou chasou v podzemních brlozích, k nimž vedly tajné chodby z okolních hustých lesů. Své hlídky měl rozmístěny v celém údolí, takže se dovedl vždy dobře ukrýt před přesilou vojska, jež proti němu bylo čas od času vypraveno.

Jednou přepadli Petrovští osamělý mlýn v Jelenicích u Mělníka. Zabušili na vrata a rozkázali: „Otvírejte, Petrovští jdou k vám na návštěvu!“ Tu však narazila kosa na kámen. Mlynář se nezalekl a jeho chasa se počala s lupiči tak udatně bít, že ti museli se zkrvavenými hlavami ustoupit. Jednomu z lupičů dokonce v bitce uťali ruku.

Zalezlí ve svých doupatech jako spráskaní psi vymýšleli lupiči krvavou pomstu mlynáři. Petrovský, aby ušetřil krev svých druhů, rozhodl se použít lsti a zrady. Jednoho dne se objevil v Jelenicích pán oblečený jako bohatý měšťan, tvářící se, jako by si vyšel do kraje hledat osvěžení. Vešel do mlýna a dal se tu do řeči s mlynářem o kráse kraje. Tu vyšla na dvůr mlynářova dcera Liduška. Cizinec ji hned slušně pozdravil – a že měl řečí jako vody, uvázla mu zanedlouho na udici.

Od té doby přicházel do mlýna častěji a pokaždé tu byl vlídně přivítán i pohoštěn. A že se zdál být pořádným a zámožným měšťanem, neměli rodiče nic proti tomu, aby se ucházel o ruku jejich dcery. Jednoho dne požádal Lidušku, aby ho šla vyprovodit. Sotvaže se ocitli v lese, vyrojili se z úkrytů loupežníci a s chechotem se dívky zmocnili. Svázali ji a odvlekli ji s sebou na hrad. Tady teprve poznala, že její milý je náčelník loupežnické chasy – lupič Petrovský.

Vystrašena k smrti upadla do bezvědomí, takže ani nevěděla, kudy a jak se dostala do tmavého podzemního sklepení osvětleného prskajícími loučemi. Loupežníci ji rozvázali a pohodili do kouta na ztuchlou otep slámy. Poté odešli do vedlejší místnosti poradit se, jak s ní naloží, aby jejím rodičům připravili co největší muka. Usnesli se, že budou nejprve žádat výkupné, potom ji teprve propustí – ovšem s useknutou rukou.

Liduška zaslechla hrozný rozsudek a propukla v srdceryvný pláč. Loupežníci se jen zachechtali a aby oslavili svůj úlovek, pustili se do pití. Zmoženi medovinou usnuli a tu teprve se Liduška utišila a rozhlédla kolem sebe. Spatřila zamračenou stařenu, která loupežníkům vařila jídlo. Liduška se jí vrhla k nohám: „Pro boha živého vás prosím, slitujte se nade mnou, vždyť jsem nikomu nikdy neublížila, za co bych měla pykat?“ Prosila tak úpěnlivě, že stařena nemohla její prosbě odolat. Vzala z hrnku dvě hrsti nedovařeného hrachu a vsypala jej Lidušce do zástěry, aby neměla hlad. Rozsvítila louč, zavedla dívku do tmavého kouta sklepení, odházela otepi slámy, které zakrývaly vchod, a podala dívce svíci. „Sehni se a jdi opatrně, aby ti světlo nezhaslo. Jakmile vyjdeš ven, pusť se vpravo a potom stále podle potoka. A vzpomeň si někdy na bábu Petrovských.“

Liduška podle její rady unikla šťastně z moci loupežníků a vrátila se ke svým rodičům, kteří ani nedoufali, že ji ještě spatří. Když otec uslyšel, co jí Petrovští uchystali, zburcoval mělnické měšťany k výpravě proti loupežníkům. Obešli hrad a podle hrachu, který Liduška nevědomky trousila, našli tajnou chodbu. Vnikli tudy do tmavého loupežnického brlohu, loupežníky překvapili a pobili.

Romantický hrad obklopený lesy s labyrintem pískovcových roklí nás láká již z dálky. Jeho dominantou je 38 metrů vysoká věž upravená na vyhlídku spolu s hradebním ochozem.

Koněpruské jeskyně

Jednoho dne pásl malý pasáček ovečky na vrcholu Zlatého koně. Vtom si všiml, že ze země stoupá sloupec kouře. „Co to jen může být?“ vrtalo mu v hlavě. Přišel blíž a zjistil, že kouř vychází z díry ve skále. Odvážně se protáhl dovnitř. Nejdřív neviděl kvůli kouři vůbec nic. Najednou se kouř rozestoupil a pasáček v okamžiku spatřil v díře zarostlého vousatého muže, jak sedí na hromadě peněz. Hrozně se lekl, nebyl v tu chvíli schopen pohybu. Na hlavu dole sedícího muže dopadl stín pasáčkovy hlavy a muž znenadání zvedl oči nahoru. Teprve tehdy byl pasáček schopen postavit se na nohy. Rozeběhl se pryč. Ale vše marno. Z jeskyně vyskočili silní muži a pasáčka povalili, svázali a odnesli dolů do jeskyně. Pasáček je prosil, aby ho nechali jít, že ho přivedla pouhá zvědavost. Vousáči mu uvěřili, dali mu na cestu pár mincí, ale musel slíbit, že to, co tu viděl, nikde nepoví.

Jenže pasáček hned, jak vylezl ven, utíkal dolů do vesnice a tajemství vyzradil. A tak se vesničané vedeni pasáčkem vydali na kopec hledat poklad. Otvor do podzemí však nenašli. Pomysleli si, že si z nich pasáček dělá legraci. Peníze mu sebrali a ještě mu pořádně nařezali, aby na ně příště nic takového nezkoušel.

V roce 1950 byla objevena ve svrchním patře Koněpruských jeskyní středověká penězokazecká dílna. Tím může být prokázán možný pravdivý základ této pověsti. Při dalším průzkumu svrchního patra byl skutečně nalezen tajný vstup do „Mincovny“, který středověcí padělatelé zakrývali před zraky ostatních zploštělým okrouhlým kamenem. Jednou možná zapomněli vstup zakrýt, a tak se mohlo stát, že je malý pasáček skutečně spatřil. Návrší Zlatý kůň je se svojí nadmořskou výškou 475 metrů jedním z nejvyšších bodů Českého krasu.

Křivoklát

Na začátku 12. století vystavěl kníže Vladislav I. hrad, a jak zaznamenal kronikář Kosmas, hned v něm uvěznil svého bratrance, knížete olomouckého Otu Černého. Hrad byl po tři století oblíbeným místem panovníků. Jezdili sem odpočívat v hlubokých lesích, lovit zvěř, ale i vyřizovat státnické záležitosti. Asi je sem také přitahovala poloha hradu tyčícího se na vysokém ostrohu nad potokem Rokytkou, což je dnešní Rakovnický potok. Kníže Václav I. tu rozhodl o založení osady Rakovník.

Na hradě se podle pověsti odehrál příběh z doby zhoubných bojů a sporů Přemyslovců o český trůn, z nichž těžili němečtí rytíři, kteří počali obsazovat české hrady. Bratr tehdy nesměl věřit bratru, nad právem a spravedlností vítězila lest, krutost a zrada. V těch dobách rozvratu vetřel se úlisně v přízeň Čechů zrádný Stanimír.

„Srdce mne bolí,“ mluvil k zemanům, „když vidím, jak se v zemi šíři moc vašich nepřátel. Nezvolíte-li si knížete, který by se ujal pevnou rukou vlády a Němce ze země zapudil, pak místo vás i vašich potomků budou vbrzku v celé zemi bydlet Němci.“

Líbila se Čechům jeho řeč i zvolili ho sobě za knížete. Když se dostal k moci, odkryl Stanimír své úmysly a konal pravý opak toho, co slíbil. Obklopil se německými pány a nad Prahou ustanovil jednoho z Němců purkrabím. Tu se sešli zemané k tajnému sněmu na hradě u osady Rakovník. Snesli žaloby na knížete a rozhodli se, že ho svrhnou z knížecího stolce a povolají k vládě Bedřicha, jemuž po právu měla náležet vláda v zemi. Bedřich dojel na hrad a ujal se vlády nad českým knížectvím. Stanimírovi vzkázal: „Neprávem jsi dosedl na knížecí stolec. Po právu měl bych tě na hrdle ztrestat. Však jestliže ustoupíš dobrovolně a pokutu ve stříbře mi složíš, nechci tebe pro tvůj skutek dále soudit!“

Stanimír k sobě povolal svoje přívržence, aby se s nimi poradil, jak by Bedřicha nejlépe oklamali. „Vlákáme Čechy do léčky,“ pravil k Němcům jejich jazykem, aby jim sloužící nerozuměli. „Uvítáme je beze zbraně a začneme s nimi jednat. Ale jakmile řeknu: Proměňte se! – chopíte se štítů a mečů ukrytých a připravených ve vedlejší komnatě, a nevzdají-li se nám, pobijeme je i s Bedřichem.“

Jejich úmluvu však slyšel jeden ze sloužících, který rozuměl německé řeči. Ihned si pospíšil na hrad, aby tu Bedřicha a české zemany před Stanimírem varoval. Zemané se tedy na rokování se Stanimírem řádně připravili. Pod sukně a kabátce si oblékli brnění a skryli sem i svoje zbraně. Při vstupu do hradní místnosti byli Stanimírem slavnostně uvítáni a poté uvedeni do jednací síně, kde již Němci seděli u jednacího stolu.

Probírali záležitosti českých zemí, když tu Stanimír uprostřed jednání zvolal: „Proměňte se!“ Čeští zemané okamžitě tasili ukryté zbraně a vzkřikli rozhořčeně: „Sami vás proměníme, červených sukní z vás nakrájíme!“ Pobili Němce i Stanimíra a slavnostně vyhlásili vládcem všech Čechů knížete Bedřicha.

Za vlády dalších Přemyslovců a především Jagellonců byl hrad několikrát upravován a přestavován. Stal se jedním z nejpevnějších gotických hradů. V 16. století byl využíván především jako vězení. Jeho dominantou je 12 metrů vysoká válcová Velká věž a hranolová Prochoditá věž, mezi nimiž se prostírá trojkřídlý hradní palác s kaplí. Spolu s kaplí stojí za prohlídku rytířský sál, královský sál, knihovna i vězení. Ve Velké věži najdeme expozici lovectví, v muzeu galerii sochařství pozdní gotiky. V suterénu Purkrabství je postavena replika gotických kachlových kamen. Královský sál je po Vladislavském sále na Pražském hradě druhým největším gotickým sálem v českých zemích. Z českých panovníků pobýval na tomto hradě nejraději Karel IV. Ten vydal také okolním vesnicím nařízení, aby dodávaly na hrad zpěvné ptactvo, zvláště slavíky. Chtěl, aby jeho dcera od dětství slýchala příjemný ptačí zpěv.

Kutná Hora

V místech, kde dnes stojí Kutná Hora, se ještě ve 12. století do široka daleka táhly černé neprostupné lesy. Na pozvání majitele panství Miroslava z Cimburka se tu usídlili cisterciáčtí mniši. Mýtili lesy, na jejich místě orali pole a zakládali nové osady. Usadili se v Sedlci, kde roku 1142 vznikl klášter. Mnichů přicházelo stále víc, protože dostali od majitele panství právo užívat výdobytků z darované půdy.

Jednoho dne v roce 1237 se mnich Antonín vydal na obhlídku zdejších lesů, aby nalezl další vhodná místa k mýcení a získání orné půdy. Zamířil hluboko do lesů, až do míst, která neznal. Přišel ke skále porostlé hustým mechem. Byl už unavený, proto usoudil, že je čas k odpočinku. Zády se pohodlně opřel o skálu a zavřel oči. Zanedlouho usnul. Zdál se mu podivuhodný sen. Viděl sám sebe, jak se vydává do lesa s motykou vykopávat pařezy. Sotva párkrát kopl do země, zazvonilo to v ní, jako kdyby narazil na železnou skříňku. Sklonil se, odhrnul trochu hlíny a před jeho očima se zatřpytilo stříbro. Antonín horečně kopal dál a všude, kam jeho motyka dopadla, zjevovaly se kusy stříbra.

Z toho snu se mnich probral celý zpocený. Zmateně se rozhlížel, kam zmizelo to stříbrné snění. Zahleděl se i na skálu nad svou hlavou a uviděl z ní vyrůstat tři silné stříbrné pruty. Byly skutečné. Padl na kolena a děkoval Bohu za zázračný sen, který ho přivedl k bohatství. Svlékl kutnu a zavěsil ji na strom blízko skály, aby místo dokázal znovu najít. Rychle spěchal do kláštera oznámit bratrům tu radostnou novinu.

Zanedlouho mniši u skály otevřeli první stříbrné doly, které přilákaly mnoho lidí. Kolem dolů vyrostla dělnická osada a později bohaté město Kutná Hora. To dostalo jméno právě podle mnišské kutny, která označila místo prvního stříbrného nálezu. Pravděpodobnější však je, že jméno Kutné Hory pochází od slova „kutat“ – tedy kopat v zemi.