Co si vyprávěli lidé, když se společně sešli v době, kdy ještě nebyla vynalezena televize? Pojďme se seznámit s pověstmi, které nás zavedou do hradů, zámků a dalších zajímavých míst Olomouckého kraje.

Bouzov

Krásný pohádkový hrad Bouzov najdeme mezi městy Olomouc a Moravská Třebová. Pokládá se za možné rodiště krále Jiřího z Poděbrad. Jednomu z hradních pánů sloužili tři bratři. Byli to mládenci ztepilí, rytířských mravů, svému pánu sloužili věrně a oddaně. Kamkoli pán jel, vzal je s sebou, ať to bylo na hony či na hostiny, do pole válečného či k zápasům. Bratři byli všude svému pánu jen ke cti, vedli si opravdu rytířsky. Tím si získávali lásku ostatních, pozornost a slávu. Ale všem se nikdo nezachová. Ten, kdo má mnoho slávy, má i mnoho závisti. Nejen přízeň pánova, ale i jejich vybrané způsoby byly mnohým solí v očích. A když tak zase jednou se svým pánem vyjeli a koně jeho bujaré a krásné svou pevnou rukou krotili, jeden z jejich nepřátel, zlý a nenávistný muž, který duši svou čertu upsal a naučil se od něj různá kouzla, pohleděl zlýma očima na jejich koně i na koně knížecí družiny a všechny začaroval. Krev se jim v těle zpěnila a zkazila a padla na ně těžká nemoc. Mládenci to spatřili a velmi se zarmoutili. Ale jako praví rytíři dobře rozuměli všemu, co k pravému rytířství náleží, uměli i svým koním pomoci. Vyndali ihned pušťadla ze své torby a svým nemocným koním otevřeli žíly a krev vypustili.

Všichni členové knížecí družiny se zarazili a s napětím očekávali, co se stane. Koně tří bratrů padli slabostí k zemi a leželi bez hnutí. Ale jen nakrátko. Po chvíli opět vyskočili, vesele zařehtali a byli zase zdrávi. Tím povzbuzeni i ostatní členové družiny, vytáhli pušťadla ze svých toreb a provedli stejný léčebný zákrok na všech knížecích koních. I jim se vedlo stejně dobře. Radost všech byla veliká. Kníže, který již viděl velikou škodu na svých koních, byl potěšen nejvíce. Aby se svým mládencům odvděčil, obdaroval je hojnými dary a přikázal jim ozdobit jejich rytířské štíty třemi pušťadly v jedno spojenými. A bratři v upomínku zármutku, který hrozil knížeti, kdyby o koně přišel, zasadili si na přilby pušťadla barvy černé. Znamení toto pak nazývali „znamením hříče“. Jejich potomci žili na Moravě celá staletí, stali se rytíři slavnými a hodnými svého rodu. Zvali se Bítovští ze Slavíkovic.

Helfštýn

V historii našich hradů je dost běžné, že se některého zmocní loupeživý rytíř, ale je jistě zvláštností, když si loupeživý rytíř pro své nekalosti hrad založí a je po něm i nazván. Na začátku 14. století si prý Helf z Linavy šikovně, avšak nelegálně přivlastnil majetky jiných šlechticů v takové hodnotě, že si mohl zbudovat nevelký, ale dobře opevněný hrad na vysokém kopci nad Bečvou. Asi o sto let později vlastnil hrad Helfštýn mocný pán Kuna. Byl už letitým vdovcem a měl jedinou dceru Lidmilu. A protože Lidmila vynikala krásou i bohatstvím, přijížděli na hrad často urození mladíci, aby se ucházeli o její ruku. Všichni však odcházeli s nepořízenou, neboť hradní slečna už dobře věděla, pro koho bije její srdce. Byl to mladý panoš Ganelun, stojící ve službách jejího otce, mladík statečný i dobrosrdečný, ovšem chudý jako kostelní myš. A to byla těžká překážka. Pan Kuna nechtěl o lásce mladých lidí ani slyšet. A aby udělal jejich nadějím rázný konec, propustil Ganeluna ze služby a za večera ho vyhnal z hradu. Zoufalý panoš se vydal na cestu do tmavé noci. Kam se obrátit? Co si počít? Kráčel jako bezduchý, sám nevěděl kam, až nakonec vyčerpán únavou a hladem klesl na zem. Vtom před ním z temnoty zasvítily dva uhlíky. Zamrazilo ho, podíval se nahoru a hrůzo hrůzoucí! Leží pod šibenicí, na trámku se houpe a chrastí kostra oběšence a kousek od něj sedí veliký černý kocour svítící divoce očima.

Ganelun vyskočil a chtěl prchnout, ale kocour na něj spustil lidským hlasem: „Vzmuž se Ganelune! Vím, co tě trápí a znám také lék na tvé trápení. Jsem ochoten ti pomoci, aby Lidmila byla tvá. Dám ti kouzelný prostředek, který ti k ní jistě dopomůže. Ale ty mi musíš za tu službu také něco dát. Dáš mi prvorozené dítě, které ti Lidmila porodí.“ Zoufalý Ganelun váhal. Nemohl se odhodlat k takové strašné oběti. Ale když nakonec neviděl žádnou jinou záchranu ani pro sebe, ani pro Lidmilu, souhlasil s návrhem. V tom okamžení zasvítil blesk, zarachotil hrom, kocour popadl Ganeluna za ruku, vznesl se s ním do povětří, a než se užaslý hoch vzpamatoval, stál na nádvoří hradu. Tam mu vložil kocour do ruky zčernalou hrudku a pravil: „Dobře to opatruj a dbej, abys to měl stále u sebe. Je to smůla z hranice, na které hořela čarodějnice. Má kouzelnou moc a dopomůže ti ke všemu, co budeš chtít.“ S těmi slovy zmizel.

Příští den vešel Ganelun do hradu, našel Lidmilu s otcem ve veliké hradní síni spolu s urozenými pány a rytíři. Kuna naléhal na plačící dceru, aby si vybrala jednoho z přítomných za ženicha. Tu se prodral Ganelun zástupem vpřed a zvolal: „Vyber si Lidmilo toho, kdo přemůže všechny přítomné v zápasu!“ Když hradní pán spatřil zapuzeného panoše, pohrdlivě se ušklíbl. Ganelun však sebevědomě dodal: „I kdyby vás tu, páni, bylo desetkrát tolik, se všemi bych se chtěl vypořádat.“ Všem přítomným zbrunátněly tváře hněvem a pan Kuna dodal posměšně: „Dobrá, když se tolik chvástáš, ukaž, co dovedeš. Nelžou–li tvá ústa, bude Lidmila tvá.“ Bylo domluveno, že zápas se vybojuje mečem. Všichni se hned vyhrnuli na nádvoří. Uražení sokové se přeli o to, kdo půjde na řadu dřív. Brzy je však bojovný zápal přešel. Pod pádným mečem Ganelunovým klesl první, druhý, třetí a tak to šlo dále. Panoš neustal, dokud všechny nepřemohl. Nakonec mu padla šťastná dívka do náručí.

Brzy se slavila svatba. Po roce se manželům narodil synáček. Byl jako obrázek. Ale jednoho dne, když stál Ganelun nad kolébkou, připomněl si náhle hroznou úmluvu a ten tam byl jeho klid. Ustavičně bděl nad chlapcem a jen tuze nerad ho opouštěl. Uplynul rok, uplynul druhý a pořád nic. Nešťastný otec se uklidnil a zase pomalu zapomínal. Synek zatím rostl a byl čím dál roztomilejší. V deseti doprovázel otce na lov a dělal mu větší a větší radost. Konečně bylo synkovi dvanáct let. Toho dne oslavili na hradě s velikou slávou jeho narozeniny. Večer oslavenec ulehl a hned spal. Otec s matkou odešli do své ložnice a tam spolu ještě rozmlouvali. Srdce jim překypovala štěstím. Přiblížila se půlnoc. Vtom najednou prudké fialové světlo a hrozná rána, až se celý hrad otřásl. Zděšení rodiče hned chvátali do synovy komnaty. Na lůžku spatřili sedět černého kocoura. Zasvítil očima, zaprskal a byl ten tam. Jen sirný zápach po něm zůstal a na loži jejich mrtvý syn. Zesinalá matka klesla s výkřikem mrtvá k zemi a Ganelun si roztříštil hlavu o zeď. Tak hrad osiřel a hrdá budova od té doby pustla, až z ní zbyly jen zříceniny. Nešťastný Ganelun však nemá pokoje ani v hrobě a jeho duch prý bloudí hradními zříceninami dodnes.

Olomouc

V moravském městě Olomouc najdeme zbytek dávného hradu zvaného Přemyslovský palác. Tato velká stavba, která v polovině 12. století představovala panské sídlo románského slohu, nepřetrvala dlouho. V době, kdy Přemysl Otakar II. převzal správu Moravy, přestaly o tomto hradu jakékoliv zmínky. Václavem II., synem Přemysla Otakara II., se slavně zaleskl přemyslovský rod. Když se tento král ujal dědictví po otci, dokázal nejen zavést v zemi pevný pořádek (s pytlem zlata prý bylo možné bezpečně projít celé království), ale povznesl říši i v hospodářství a přivedl ji opět k blahobytu. Značnou měrou mu při jeho snahách pomáhaly kutnohorské stříbrné doly a jakost jím ražených pražských grošů. Široko daleko v Evropě nebylo tenkrát tak dobrého platidla. Pevný řád v zemi a dobrá měna vzbuzovaly českému státu u všech sousedů náležitou vážnost a úctu. Proto když vymřel v sousedním polském království panovnický rod, téměř celé Polsko se poddalo králi Václavovi a nabídlo mu svou korunu. Král ji přijal, oženil se s korunní dědičkou Alžbětou Rejčkou a usedl roku 1300 v Hvězdně na trůn polských králů. Rok nato tomu bylo podobně v Uhrách. I tam vymřel královský rod a i odtamtud přišla Václavovi žádost, aby přijal korunu. Také této žádosti král vyhověl, nepřijal však korunu pro sebe, ale pro svého syna Václava III. Šťastný osud sjednotil v rukou Přemyslovců tři mocné středoevropské říše, avšak pouze do smrti Václava II. v roce 1305. Jeho dědic Václav III. si neuvědomil svůj význam a velkou odpovědnost a lehkomyslně promarnil za jediný rok všechnu vážnost a důvěru, kterou po otci zdědil.

Za rádce si vyvolil rozmařilé a lehkomyslné mladé lidi, s nimi hýřil, rozdával jim korunní statky a utrácel stříbro těžce dobyté za svého otce. Ač byl zasnouben s uherskou princeznou, vzdal se jí a tím i uherské koruny. Tím ovšem pozbyl také důvěry Poláků. Teprve nyní se nerozvážný král vzpamatoval. Rozhodl se vypravit s armádou proti odbojným Polákům. Své vojsko začal shromažďovat u Olomouce. Odtud se mělo táhnout nejprve do Krakova. Králův hlavní stan byl na olomouckém hradě v budově kapitulního děkanství. Za horkého letního dne, 4. srpna 1306, si král vyšel po obědě na chodbu, aby se osvěžil na čerstvém vzduchu. Odvolal všechno služebnictvo a procházel se úplně sám. Tu ho zákeřně přepadl najatý vrah a probodl ho dýkou. Po králově výkřiku ovšem hned přiběhly stráže a prchajícího zlosyna rozsekaly na místě na kusy, aniž se kdo dozvěděl, kdo to je a kdo ho najal. Sotva osmnáctiletý mladík potřísnil svou královskou krví dlaždice hradu a uzavřel tak poslední stránku dějin slavného rodu. Nebylo mu tedy dopřáno, aby napravil zlé chyby, jimiž zahájil svou vládu. Stihl ho nejkrutější osud, jaký může mladého vládce potkat. Tím hůř, že byl poslední svého rodu.

Praděd

Hlavním hrdinou dávného příběhu je chudý mladý ovčák, který pásá svá stáda na horských loukách Jeseníků. Jednoho dne ho oslovil prastarý obr s velikánskou hlavou, dlouhými vlasy a vousy šedými jako skála. „Mám hrozný hlad, nejedl jsem už více než měsíc. Jsem hrozně zesláblý, a proto potřebuji nejlepší ovci z tvého stáda.“ Ovčák strachy ani nedutal, jen duchu hor přikývl na jeho žádost. Rozradostnělý obr hned hmátl pro ovci, zabil ji a po opečení ji celou spořádal. „Když jsi mi takto pomohl, zavedu tě za odměnu do svého zámku. Ovce tu nechej, budou pod mou ochranou, takže se jim nic nestane.“ Ovčák sebral svou hůl, nasadil si beranici a následoval obra po cestě do hor. Musel hodně pospíchat, sotva dechu popadal, ačkoliv obr šel velmi pomalu.

Po krátkém čase oba přišli ke skalnímu zámku mistrně ukrytému v lesích. Oba vstoupili dovnitř. Ovčáka až přecházel zrak z toho, co spatřil. Uvnitř byl ukryt nesmírný poklad, ohromné bohatství stříbra a zlata. Vše se neskutečně třpytilo v záři zapadajícího slunce. „Naber si dukátů do kapes,“ pobídl obr ovčáka, „tvá ovce bude dobře zaplacena; ale chraň se vzít něco jiného!“ Při nabírání zlaťáků se však ovčáka zmocnila žádostivost a sáhl také po krásném zlatém svícnu, který si ukryl pod halenu. Rozloučil se s duchem hor a pokračoval směrem k východu ze zámku. Najednou sluneční svit pohasl a ovčák zjistil, že kde dříve byla okna, je nyní samá skála. Ani východ z jeskyně už nebyl na svém místě. Všude jen tvrdá skála. Ovčák v tu chvíli pochopil, že získané bohatství mu není k ničemu. Svou lakotou sám sobě ohrozil život. Co dělat? Odhodil všechny dukáty i zlatý svícen a začal tichounce volat obra, doprošuje se jeho odpuštění. V tu chvíli zarachotil hrom, znovu se zjevil stařec – obr a hromovým hlasem zvolal: „Nebyl jsi spokojen s tím, co jsem ti dal. Lakota tě svedla. Sám ses potrestal.“ Za obrem se zablesklo, zaburácel hrom a ovčák padl bez dechu k zemi. Probudil se na vrcholu neznámé hory, která vyrostla na místě, kde stával obrův skalní zámek. Její vrchol se vypínal nejvýše v celém okolí jako připomínka lidské lakoty, která málem přivedla ovčáka do záhuby. Ten přišel o zlato, ale byl rád, že si zachránil život. A nová hora dostala jméno po duchu hor – Praděd.