Co si vyprávěli lidé, když se společně sešli v době, kdy ještě nebyla vynalezena televize? Pojďme se seznámit s pověstmi, které nás zavedou do hradů, zámků a dalších zajímavých míst Olomouckého kraje.
Bouzov
Všichni členové knížecí družiny se zarazili a s napětím očekávali, co se stane. Koně tří bratrů padli slabostí k zemi a leželi bez hnutí. Ale jen nakrátko. Po chvíli opět vyskočili, vesele zařehtali a byli zase zdrávi. Tím povzbuzeni i ostatní členové družiny, vytáhli pušťadla ze svých toreb a provedli stejný léčebný zákrok na všech knížecích koních. I jim se vedlo stejně dobře. Radost všech byla veliká. Kníže, který již viděl velikou škodu na svých koních, byl potěšen nejvíce. Aby se svým mládencům odvděčil, obdaroval je hojnými dary a přikázal jim ozdobit jejich rytířské štíty třemi pušťadly v jedno spojenými. A bratři v upomínku zármutku, který hrozil knížeti, kdyby o koně přišel, zasadili si na přilby pušťadla barvy černé. Znamení toto pak nazývali „znamením hříče“. Jejich potomci žili na Moravě celá staletí, stali se rytíři slavnými a hodnými svého rodu. Zvali se Bítovští ze Slavíkovic.
Helfštýn
Ganelun vyskočil a chtěl prchnout, ale kocour na něj spustil lidským hlasem: „Vzmuž se Ganelune! Vím, co tě trápí a znám také lék na tvé trápení. Jsem ochoten ti pomoci, aby Lidmila byla tvá. Dám ti kouzelný prostředek, který ti k ní jistě dopomůže. Ale ty mi musíš za tu službu také něco dát. Dáš mi prvorozené dítě, které ti Lidmila porodí.“ Zoufalý Ganelun váhal. Nemohl se odhodlat k takové strašné oběti. Ale když nakonec neviděl žádnou jinou záchranu ani pro sebe, ani pro Lidmilu, souhlasil s návrhem. V tom okamžení zasvítil blesk, zarachotil hrom, kocour popadl Ganeluna za ruku, vznesl se s ním do povětří, a než se užaslý hoch vzpamatoval, stál na nádvoří hradu. Tam mu vložil kocour do ruky zčernalou hrudku a pravil: „Dobře to opatruj a dbej, abys to měl stále u sebe. Je to smůla z hranice, na které hořela čarodějnice. Má kouzelnou moc a dopomůže ti ke všemu, co budeš chtít.“ S těmi slovy zmizel.
Příští den vešel Ganelun do hradu, našel Lidmilu s otcem ve veliké hradní síni spolu s urozenými pány a rytíři. Kuna naléhal na plačící dceru, aby si vybrala jednoho z přítomných za ženicha. Tu se prodral Ganelun zástupem vpřed a zvolal: „Vyber si Lidmilo toho, kdo přemůže všechny přítomné v zápasu!“ Když hradní pán spatřil zapuzeného panoše, pohrdlivě se ušklíbl. Ganelun však sebevědomě dodal: „I kdyby vás tu, páni, bylo desetkrát tolik, se všemi bych se chtěl vypořádat.“ Všem přítomným zbrunátněly tváře hněvem a pan Kuna dodal posměšně: „Dobrá, když se tolik chvástáš, ukaž, co dovedeš. Nelžou–li tvá ústa, bude Lidmila tvá.“ Bylo domluveno, že zápas se vybojuje mečem. Všichni se hned vyhrnuli na nádvoří. Uražení sokové se přeli o to, kdo půjde na řadu dřív. Brzy je však bojovný zápal přešel. Pod pádným mečem Ganelunovým klesl první, druhý, třetí a tak to šlo dále. Panoš neustal, dokud všechny nepřemohl. Nakonec mu padla šťastná dívka do náručí.
Brzy se slavila svatba. Po roce se manželům narodil synáček. Byl jako obrázek. Ale jednoho dne, když stál Ganelun nad kolébkou, připomněl si náhle hroznou úmluvu a ten tam byl jeho klid. Ustavičně bděl nad chlapcem a jen tuze nerad ho opouštěl. Uplynul rok, uplynul druhý a pořád nic. Nešťastný otec se uklidnil a zase pomalu zapomínal. Synek zatím rostl a byl čím dál roztomilejší. V deseti doprovázel otce na lov a dělal mu větší a větší radost. Konečně bylo synkovi dvanáct let. Toho dne oslavili na hradě s velikou slávou jeho narozeniny. Večer oslavenec ulehl a hned spal. Otec s matkou odešli do své ložnice a tam spolu ještě rozmlouvali. Srdce jim překypovala štěstím. Přiblížila se půlnoc. Vtom najednou prudké fialové světlo a hrozná rána, až se celý hrad otřásl. Zděšení rodiče hned chvátali do synovy komnaty. Na lůžku spatřili sedět černého kocoura. Zasvítil očima, zaprskal a byl ten tam. Jen sirný zápach po něm zůstal a na loži jejich mrtvý syn. Zesinalá matka klesla s výkřikem mrtvá k zemi a Ganelun si roztříštil hlavu o zeď. Tak hrad osiřel a hrdá budova od té doby pustla, až z ní zbyly jen zříceniny. Nešťastný Ganelun však nemá pokoje ani v hrobě a jeho duch prý bloudí hradními zříceninami dodnes.
Olomouc
Za rádce si vyvolil rozmařilé a lehkomyslné mladé lidi, s nimi hýřil, rozdával jim korunní statky a utrácel stříbro těžce dobyté za svého otce. Ač byl zasnouben s uherskou princeznou, vzdal se jí a tím i uherské koruny. Tím ovšem pozbyl také důvěry Poláků. Teprve nyní se nerozvážný král vzpamatoval. Rozhodl se vypravit s armádou proti odbojným Polákům. Své vojsko začal shromažďovat u Olomouce. Odtud se mělo táhnout nejprve do Krakova. Králův hlavní stan byl na olomouckém hradě v budově kapitulního děkanství. Za horkého letního dne, 4. srpna 1306, si král vyšel po obědě na chodbu, aby se osvěžil na čerstvém vzduchu. Odvolal všechno služebnictvo a procházel se úplně sám. Tu ho zákeřně přepadl najatý vrah a probodl ho dýkou. Po králově výkřiku ovšem hned přiběhly stráže a prchajícího zlosyna rozsekaly na místě na kusy, aniž se kdo dozvěděl, kdo to je a kdo ho najal. Sotva osmnáctiletý mladík potřísnil svou královskou krví dlaždice hradu a uzavřel tak poslední stránku dějin slavného rodu. Nebylo mu tedy dopřáno, aby napravil zlé chyby, jimiž zahájil svou vládu. Stihl ho nejkrutější osud, jaký může mladého vládce potkat. Tím hůř, že byl poslední svého rodu.
Praděd
Po krátkém čase oba přišli ke skalnímu zámku mistrně ukrytému v lesích. Oba vstoupili dovnitř. Ovčáka až přecházel zrak z toho, co spatřil. Uvnitř byl ukryt nesmírný poklad, ohromné bohatství stříbra a zlata. Vše se neskutečně třpytilo v záři zapadajícího slunce. „Naber si dukátů do kapes,“ pobídl obr ovčáka, „tvá ovce bude dobře zaplacena; ale chraň se vzít něco jiného!“ Při nabírání zlaťáků se však ovčáka zmocnila žádostivost a sáhl také po krásném zlatém svícnu, který si ukryl pod halenu. Rozloučil se s duchem hor a pokračoval směrem k východu ze zámku. Najednou sluneční svit pohasl a ovčák zjistil, že kde dříve byla okna, je nyní samá skála. Ani východ z jeskyně už nebyl na svém místě. Všude jen tvrdá skála. Ovčák v tu chvíli pochopil, že získané bohatství mu není k ničemu. Svou lakotou sám sobě ohrozil život. Co dělat? Odhodil všechny dukáty i zlatý svícen a začal tichounce volat obra, doprošuje se jeho odpuštění. V tu chvíli zarachotil hrom, znovu se zjevil stařec – obr a hromovým hlasem zvolal: „Nebyl jsi spokojen s tím, co jsem ti dal. Lakota tě svedla. Sám ses potrestal.“ Za obrem se zablesklo, zaburácel hrom a ovčák padl bez dechu k zemi. Probudil se na vrcholu neznámé hory, která vyrostla na místě, kde stával obrův skalní zámek. Její vrchol se vypínal nejvýše v celém okolí jako připomínka lidské lakoty, která málem přivedla ovčáka do záhuby. Ten přišel o zlato, ale byl rád, že si zachránil život. A nová hora dostala jméno po duchu hor – Praděd.