Některá zajímavá místa v Karlovarském kraji si přiblížíme prostřednictvím pověstí.
Cheb
Jednoho dne se sešlo několik měšťanů v krčmě na náměstí a posedělo dlouho do noci. Když probrali denní události, vzpomněli si na Valdštejna. Hovor zaslechl značně otylý krčmář, přikolébal se k měšťanům a vmísil se do jejich rozhovoru: „A víte, že vévoda v hradě noc co noc straší?“ Při svém šepotu zdvihal tajuplně tlustý prst k ústům a hned dokládal, kdo všechno viděl v hradě světlo o půlnoci a slyšel přijíždět vévodův kočár. „Povídačky!“ vyhrnul pohrdavě ret soused Menger, jehož ryšavá hlava vypadala v záři zapálených smolnic, jako by byla ulita z bronzu. „Neuvěřím, dokud na vlastní oči neuvidím,“ řekl a vrtěl při tom hlavou. „Ostatně do půlnoci mnoho času nechybí. Poseďme ještě chvíli, podívám se do hradu a přijdu vám sdělit, co je na těch řečech pravdy.“ Měšťané souseda varovali, avšak umíněný Menger trval na svém, neboť se chtěl před nimi blýsknout svou statečností. Vyšel z krčmy a zahnul do uličky vedoucí k hradu. Zvolna se blížil k černé uzavřené bráně. Rozhlížel se po hradbách a po vyhaslých hradních oknech, zbystřil sluch a naslouchal. V hradě v tu chvíli bylo ticho jako v kostele, nikde světla, nikde ani hlásku.
Vtom začal orloj na kostelní věži odbíjet dvanáctou. Vrata zaskřípěla, rozlétla se, nádvořím to zahrčelo a na dlažbě zadupala koňská kopyta. Vraty se na most vyřítil černý kočár tažený čtyřmi vraníky. V kočáře seděl smrtelně bledý mrtvý vévoda s krvavou ranou v prsou. Vraníkům svítí divoce oči, z nozder jim šlehá plamen a vrhá zář na hradební zdi i na strašidelný průvod, který mrtvého doprovází. Vedle kočáru kluše šest jezdců, v rukou se jim blyští tasené meče, za kočárem kráčejí zbrojnoši a uprostřed klopýtá bezbranný zajatec, kterého vedou na smrt. Menger se polekal tak, že by se v něm krve nedořezal. Na čele mu vyvstal chladný pot, rudé vlasy se mu naježily. Přitiskl se k sloupu, vytřeštěné oči upřel na zbrojnoše. Vtom koně otočili hlavu a plamen, který jim vyšlehl z nozder, osvítil zajatcovu tvář. Pod Mengerem se zachvěla kolena a vzápětí se skácel k zemi. V zajatci totiž poznal sebe sama – počestného měšťana Mengera!
V bezvědomí, omdlelého hrůzou, ho našli jeho druhové z krčmy, dopravili do jeho domu u kostela. Uprostřed naříkající rodiny prožil v horečkách ještě několik dní. Vědomí nabyl jenom natolik, aby mohl přátelům sdělit, co uviděl na hradě. Potom znovu upadl do blouznění a zemřel v náručí svých přátel. Takto krutě zaplatil za svou zvědavost. Dnes je hrad jednou z našich nejvýznamnějších románských památek. Jeho dominantou je Černá věž vysoká přes 18 metrů, kdysi součást opevnění. Z románského hradního paláce se dochovala do výšky prvního patra severní a východní věž s pětidílnými sdruženými okny. Nejzachovalejší a nejvzácnější stavbou hradního areálu je kaple sv. Erharda a sv. Uršuly, jejíž vnitřek je architektonickým unikátem: každé patro dvojpodlažního objektu reprezentuje jiný stavební sloh. Na hradě si můžeme prohlédnout výsledky archeologických výzkumů a expozice kamnářství.
Karlovy Vary
Jakmile sestoupili do údolí, naskytl se jim nádherný pohled. V oblacích páry tu tryskal ze země horký pramen a voda se rozlévala kolem. Ve vodě leželi nešťastní psi, které horká voda opařila. „Podivuhodné místo!“ zvolal Karel IV. „Slyšel jsem o podobných pramenech v cizích zemích, jejich voda prý bývá léčivá.“ A zvídavý císař hned zatoužil vyzkoušet účinky horkého pramene, trpěl totiž bolestí kloubů. Opatrně vstoupil do jezírka chladnější vody a zde se vykoupal. Okamžitě pocítil úlevu.
Brzy po této příhodě dal založit u pramene město, které nese jeho jméno – Karlovy Vary. Strmé skále, odkud pronásledovaný jelen skočil do údolí, se říká Jelení skok.