Na západě Čech je několik zajímavých míst, o kterých si můžeme přečíst v pověstech. Ať už jsou to hrady Rabí, Přimda, klášter Kladruby nebo Černé a Čertovo jezero. Zajímavá je také pověst o tom, jak se prováděla zkouška správně uvařeného piva.
Černé jezero
Čertovo jezero
Dorotka v tu ránu omdlela a sesunula se k zemi. To se čertu hodilo. Vzal bezvládnou Dorotku přes rameno a vyrazil z kovárny. Šel rychle a teprve, když se začal drápat na Jezerní horu, Dorotka na jeho zádech procitla. Nedala však nic najevo. Uhnaný čert se konečně zastavil, složil dívku do trávy a sám se také natáhl, aby si odpočinul. Po chvilce začal chrápat, až se hory zelenaly. Právě na tohle dívka čekala. Popadla chlupatý ocas, podvlékla ho pod jedním vyčnívajícím skaliskem a pořádně zauzlovala. Potom se dala na útěk domů, co jí nohy stačily. Čert sice ještě spal, ale Dorotčin útěk zaslechl. Vyletěl z trávy, div si ocas neutrhl. Začal hromovat a největší pekelnou silou cloumal skaliskem a kousek po kousku ho tahal ze země. Nakonec se do něho opřel celým tělem, aby ho vyvalil stranou. Uzel na ocase však stejně nepovolil. Zato se z prohlubně začala proudem hrnout voda. Hučela, čertem smýkala, až jej docela zalila a on se utopil. Přesto stoupala dál, dokud pod horou nevzniklo nové jezero – Čertovo.
Chodové
„To ti asi vadí nejvíc,“ zasmál se Ježíš. „A jaké lidi bys tady chtěl mít?“ Petr mudroval dlouho. Při putování po zemi už spatřil leckterý národ, jenž na nich leccos požadoval. Nakonec tedy povídá: „No usaď sem takové lidi, aby jim málokdo rozuměl.“ Kristus Pán jen udiveně zakroutil hlavou, a jak postávali v lese, zdvihl svou poutnickou hůl a praštil s ní prudce do pařezu: „Michl, šlé auf!“
Vtom pařez obživl a začal z něj vylézat chlap v černé kazajce, celý ušmudlaný a zarostlý. Hned chytil Petra za roucho, zacloumal s ním a spustil: „Vós, hóst mí aftkvecht? Tú, saprment, tú!“ Petr samozřejmě nic takového nečekal. Hrubián s ním cloumal dál, až se začal obávat o svůj život. Zato Kristus se jen smál: „Tak co, Petře, rozumíš mu? Je to Němec jako poleno a nadává ti, žes ho vzbudil.“ Po těch slovech břinknul neurvalce holí po hlavě, takže se z něj udělal zase starý pařez. Petr se ještě nějakou dobu ošíval, než se ozval: „Takového už nechci. Ale bojím se, že by všechny pařezy mohly obživnout a dostat se dolů do údolí. A podívej, co jich tu je.“
Ježíš přikývl: „Aby ses nebál, stvořím tady lidi, kteří těm druhým zabrání, aby se dostali dolů do Čech.“ Břinkl svou holí do několika břízek a hned tu stáli mládenci v bílých punčochách, smekli před poutníky své klobouky a nejstarší z nich povídá: „Tož pote, ale nesete-li něco zlého, hani krok dál.“ Petrovi hned vysvětlil, že toto jsou strážcové těchto hor, aby se dál žádný nepřítel nedostal. Budou chodit na hlídky, proto se jim bude říkat Chodové. Třebaže jich nikdy nebude v lese moc, budou mít oči všude.
A tak se i stalo. Chodové obcházeli zemskou hranici a chránili naši zemi před každým, kdo k nám přicházel se zlými úmysly. Pokud došlo k válce, vytvářeli lesní přeseky a signalizovali hrozící nebezpečí, aby se lidé mohli na nepřítele připravit.
Kašperk
Matka s úsměvem sledovala Marušku, jak hbitě šplhá po kamenech. Sotva však utrhla tu nejkrásnější růži, zvedl se divoký vítr a odnesl ji kamsi do hradu. Matka se dala do zoufalého pláče, volala Marušku, prohledala hrad kámen po kameni, ale dcerku nenašla. Běžela do vsi, a když lidem vyprávěla, co se stalo, vzali muži sekery a lopaty a vydali se ke Kašperku. Až do soumraku pátrali, jestli Maruška nezapadla do nějakého starého sklepení nebo skalní průrvy, ale nenašli ani stopy. Ubohá matka vešla do své chaloupky, sedla si ke stolu, položila hlavu na stůl a usnula. Probudilo ji zaskřípění dveří. S lucernou v ruce vešla dovnitř stará bába zaříkávačka. Pomáhala lidem od nemocí a neduhů.
„Babičko, pomozte! Nevíte, kam se poděla má dcerka?“ Babka pokývala hlavou: „Vím, co se ti přihodilo. Ale nezoufej, vše bude mít dobrý konec. Musíš být trpělivá. Příští rok o Velikonocích znovu zajdi k růžovému keři. Kde jsi dítě ztratila, tam ho opět najdeš.“ Rok uplynul a konečně přišly Velikonoce. Sotva začalo svítat, popadla matka šál a běžela ke Kašperku. Už zdálky viděla na hradbách planout krvavé růže a pod keřem jako by se něco hýbalo. Je to Maruška! Matka dcerku objala. Maruška byla větší a krásnější, jako každé dítě, které je o rok starší. V ruce držela rudý květ, ten, který před rokem utrhla. „Kdes byla po celý ten čas, dceruško?“ ptala se jí matka.
„To nesmím nikomu říct,“ zavrtěla hlavou Maruška. A také to nikdy nikomu neřekla. Krvavé růže na kašperských hradbách lákaly ještě mnohé, aby je utrhli. Ale pověst o jejich čarovné moci se roznesla po kraji a nikdo se toho už neodvážil.
Kladruby
Plzeňské pivo
Přimda
Jednou se musel odebrat na poradu se svými kurfiřty do Řezna poblíž českých hranic. Zde se zúčastnil lovu v pohraničních hvozdech. Hnal se na koni za jedním jelenem tak dlouho, až zabloudil. Císař nevěděl, kudy se dát, nechal tedy svého koně, ať sám hledá cestu. Navečer spatřil průhledem mezi stromy hrad na jakémsi kopci a zamířil hned k němu. Ano, bylo to ono tajné hraběcí sídlo. Albert ani Elenka císaře hned nepoznali, bez podezření se ho ujali a nabídli mu večeři i nocleh. Ani druhého dne, když se s oběma loučil, jim jeho podoba nepřipomněla císaře. V nitru císaře ovšem bublala zloba. Rozhodl se, že utajené sídlo silou dobude a oba neposlušníky vydá katu. Sebral vojsko a znovu se vydal do hraničních lesů, aby se dostali k hradu. Ale než císařské vojsko mohlo zaútočit, zvolala Elenka vysokým hlasem: „Odpusť nám otče, pro lásku naši! Zabiješ–li mého muže, nebude mít ani pro mne život žádnou cenu a zabiju se sama.“ Po těch slovech se začali rytíři u císaře přimlouvat, aby udělil mladému páru milost. To také nejspíš rozhodlo. Jindřich se pousmál do vousů a poznamenal: „Ani jsem netušil, kolik podob může mít taková věrná láska.“ Zastavil vojsko, hraběte i dceru vyzval, ať vyjdou z hradu, že jim navždy odpouští. A tak se i stalo. Oba milenci se vzdali císaři na milost a opustili s ním i svoje utajené sídlo, Přimdu.
Rabí
Husité se obořili na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitáhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se až na hradby. Zlezli je a vnikli na první nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským štítům a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad ocitl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu šetřit. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skrylo, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině majitele hradu pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal majitel hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svém nepřátelství proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 znovu k hradu. Stál pod starou hrušní stojící osaměle v poli a řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl z hradeb proti němu šíp, zarazil se do kmene a vyrazil z něj třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána to byla krutě osudná. Žižka byl ihned odvezen do Prahy k léčení, ale zrak mu už nikdo zpět nevrátil. Hradby a věže tohoto hradu byly tím posledním, co tento vojevůdce viděl.
Tento výjev byl zobrazen na hradní bráně, která od této doby nese jméno Žižkova. Na obraze byl namalován Žižka, jak sedí na koni, v ruce třímá palcát, za ním táhnou pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřeluje obránce šíp. Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu svých domů, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tomto neštěstí pomstu slepého hrdiny. Malým divem světa je i hradní studna na nádvoří. Při stavbě bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody. Majitelé hradu byli sice bohatí, ale nenadáli se, že je studna přijde na víc peněz než celý hrad. Studna budila obdiv všech, kdo se podívali do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet jemné šumění, jako by tudy proudil potok. Časem se tu prý zjevovaly podoby strašidelných oblud. Zvědaví obyvatelé hradu vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladině rybníka v sousední obci. Přešla mnohá staletí, studna na nádvoří byla postupně zasypána zdivem. Dnes je při rekonstrukci hradu postupně čištěna. Co je v hloubce na jejím dně, zůstane zřejmě ještě chvíli tajemstvím. Na hradě nad řekou Otavou si můžeme prohlédnout gotické opevnění s řadou bašt a věží i mnohé obytné budovy. Hrad býval v 16. století jednou z předních rezidencí v zemi. Vyspělé řešení opevnění přesto zůstalo nedokončeno v souvislosti s rychlým rozvojem palných zbraní.
Rokycany
„Vážím si vaší náklonnosti a také já bych rád pro vás všechny něco užitečného učinil. Můžete mi povědět, co byste si přáli?“ Po těchto slovech nastalo dlouhé ticho. Sousedé se po sobě rozpačitě dívali. Až jeden z nich, místní kovář, si dodal odvahy a povídá: „Vaše císařská Milosti, ty dárky jsou z dobrého srdce a nic za ně nechceme. Trápí nás však něco jiného. Jiná městečka mají různé výsady a svobody, například právo trhu, mohou svobodně vařit pivo, však to dobře víte sám. Jenže my nemáme dosud nic takového, neboť jsme v moci jiného panstva. Snad byste nám mohl k těmto svobodám dopomoci.“ Kovář se po těchto slovech podíval po okolních řeholnících. Ti se nijak přívětivě netvářili. Císař si chvíli mnul své vousy, než odpověděl: „Bohužel mi nenáleží takové rozhodování, mohu se však za vás přimluvit u arcibiskupa Arnošta. Rozhodnutí ale závisí jen na něm.“
Císař svému slovu dostál a Rokycanští si mohli postupně vykoupit městské výsady. Po dvou stoletích pak mohli své město dokonce nazvat městem královským, čímž napříště už žádný biskup neměl Rokycany ve své moci.
Tachov
Jednoho večera právě probíhala pobožnost a kněz četl z Písma. Ke světýlkům se přihnal jako bouře jezdec na koni. Zastavil před knězem, tasil z pochvy meč a rozlíceně vykřikl: „Pryč s vaší novou vírou!“ Poté vyrazil knězi svým mečem Písmo z rukou. To ovšem neměl dělat. Údolím zahučela vichřice, div neodnesla celé shromáždění. Světýlka zhasla a pod šlechticem na koni se rázem rozevřela zem. Objevily se plameny a jezdce i s koněm pohltily. Po chvíli se vše uklidnilo, světýlka opět hořela mihotavě modrými plamínky a kněz mohl dočíst úryvek z Písma. Potom už nic nebránilo nové víře, aby získávala nové přívržence. Kromě kláštera byla na místě černého kamene postavena kaple, do které mniši umístili šlechticovu přilbu, která jediná zůstala na místě. Černý kámen přemístili do lesa. Jaké však bylo jejich překvapení, když se druhý den objevil tam, kde vždy býval. A to se přihodilo několikrát po sobě, ať už ho mniši přenášeli kamkoliv. Pověst o něm se rozšířila, a tak do Tachova přicházeli další řeholní řády a stavěli tu své kláštery.