Pověsti z Královéhradeckého kraje

Pověsti nás v Královéhradeckém kraji zavedou do známých zámků a hradů. Poznáme v nich pohádkové postavy z našich hor. Upozorní nás na vznik místních jmen. Ukáží, jak si lidé vysvětlovali vznik překrásných skal, v nichž mnohdy zabloudili.

Hradec Králové

pov_hradec_vV Hradci Králové počátkem 14. století pobývala vdova po Václavu II., královna Eliška Rejčka. Po ní má také město své jméno – královnin hrad. Ve zdejších hradebních zdech stával ženský klášter. Jednoho rána byl však klášter na kopci ten tam. Zmizel a s ním i jeptišky, které tu přebývaly. Lidé usoudili, že se klášter propadl a země se nad ním sama zavřela. Jednou se ke hradu vydala mladá služka sbírat léčivé bylinky. Byl krásný letní den, stráň pod hradem voněla a bzučela tisícem včel. Služtička stříhala byliny malými nůžkami a opatrně je ukládala do košíku, jak jí paní přikázala. Chodila po stráni, až ji květy samy zavedly k hradnímu příkopu zarostlému hustými křovinami. Ucítila cizí pohled. Před ní stála jeptiška v bílém šatě s těžkým svazkem klíčů za pasem. Mile se na ni usmívala, a tak ji děvče slušně pozdravilo. „Poslala tě sem pro byliny paní Zuzana?“ zeptala se jeptiška. „Ano,“ přisvědčila služka.

„Vím, je to moc hodná a dobrá paní. Ale prý má potíže s penězi, je tak?“ Paní Zuzanu opravdu nějaký lump ošidil o celé jmění a ona na stáří zůstala nezaopatřena. „Pojď za mnou,“ vybídla jeptiška dívku. Odhrnula keře a ve zdi se objevily dubové dveře. Jeptiška je odemkla jedním z klíčů. Žena v bílém vešla dovnitř a pokynula dívce, aby šla za ní. Úzkou temnou chodbou kráčely za tajemným světlem, až se ocitly ve velké síni s truhlicemi plnými zlata a stříbra, které vydávalo jemnou záři. Jeptiška vzala hrst zlaťáků a vhodila je služce do zástěry. „Běž domů a pozdravuj paní Zuzanu.“ Potom dívku vyvedla ven a zmizela.

Služka běžela bez dechu rovnou domů. V kuchyni padla na židli a vysypala peníze ze zástěry na stůl před překvapenou paní Zuzanu. Když jí vypověděla, co ji potkalo, paní Zuzana užasla. Vzpomněla si, že jí matka vyprávěla o jedné z žen jejich rodu, která bývala jeptiškou v hradeckém klášteře. Z donesených peněz paní Zuzana zaplatila všechny své dluhy a ještě jí zbylo. A každý den až do své smrti se nezapomněla pomodlit za duši své ochránkyně.

Kačenka

pov_kacenka_vPodle dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě panuje milá a půvabná dívka – Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, ovšem všechny povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor – sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji odvezl s sebou a vzal za ženu.

Kačenka však má příliš ráda své hory a nechce je opustit. I když Krakonoše sebelaskavěji a sebecitlivěji odmítne, vládce Krkonoš se vždy hluboce urazí. Popadne ho strašný hněv, uvede v činnost všechny ničivé síly, kterými vládne. Začne metat blesky a hromy, rozvodní všechny potůčky, potoky a říčky v Orlických horách. Nadělá polomů a škod po celé lesní krajině. Takto rozzuřen a rozezlen se vrací domů do svých severních hor. Po čase ho zlost přejde a urážka přebolí. Opět se mu zasteskne po Kačence s novou nadějí, že tentokrát nebude odmítnut, se po čase opět vypraví na námluvy. Přece jenom, co kdyby?

Kost

pov_kost_vV hustých lesích kolem hradu Kost odjakživa sídlili uhlíři. V milířích pálili uhlí, které poté vozili na hrad, aby jím zde mohli vytápět. Kdysi tu žil jeden uhlíř se svou ženou a synkem. Syn byl hodný, celé dny si hrál u chalupy. Až jednou se po něm matka marně sháněla. Volala a hledala ho, ale synek nikde. Když se uhlíř vrátil od svých milířů, vydali se hledat společně. Prodírali se hustým houštím, až sestoupili na dno rokle a vydali se stezkou podél potoka. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Uhlíř s uhlířkou už byli zoufalí. Volali chlapce jménem a přitom plakali. Bylo jisté, že noc v údolí plném divoké zvěře chlapec nepřežije. A kam dopadly slzy nešťastných rodičů, tam vyrostly ze země mohutné skály podivuhodných tvarů, které dnes lemují toto překrásné údolí. Když se do údolí snesla tma, rodiče ochraptělí od samého volání na chvilku usedli na kameny, aby ulevili bolavým nohám. V té chvíli uslyšeli v dálce před sebou dětský pláč. Zatajili dech a poslouchali. Pláč se ozval znovu. Rozběhli se po zvuku a za chvíli už tiskli v náručí svého chlapce. Hned spěchali domů a slibovali si, že dítě budou od toho dne střežit jako oko v hlavě. A snad od toho pláče, který měl šťastný konec, se údolí dodnes jmenuje Plakánek.

Metuje

pov_metuje_vKdyž mniši benediktini zdomácněli v „Polickém újezdu“, šlo jim především o to, poznat celý kraj i prameny potoků a řek, a určit jejich tok. Největší řeka na Policku je Metuje, pramenící v divokých skalách adršpašských. Tato řeka neměla dosud jméno, ani nebylo známo, kde má své prameny. Bratři benediktini se tedy vydali jednoho dne na výzkumnou cestu. Opatřeni potravinami na více dnů a doprovázeni deseti ozbrojenými muži, vyšli podél řeky proti jejímu proudu.

Všude byl hustý neproniknutelný prales, takže postupovali jen pomalu. Slunce se sklánělo za Krkonoše, když se utábořili na kraji divokých skal adršpašských. Rozdělali oheň, upravili večeři a po ní zanedlouho uléhal jeden za druhým do měkkého mechu. Noc minula klidně a druhého rána pokračovali v další výzkumné cestě. Prameny řeky po mnoha nebezpečích šťastně objevili a celá výprava se vydala na zpáteční cestu. Jak ale řeku pojmenují? Bratři navrhovali různá jména, ale nejstaršímu z nich, Vitaliášovi se žádné nezalíbilo. „Snad nám náhoda nějaké přinese!“ prohlásil a tak prozatím zůstalo.

Zpáteční cesta již byla veselejší a rychlejší, neboť byla lesem prosekána. Bylo dávno po poledni, když celá výprava zastavila v údolí mezi obrovskými javory a zde v jejich stínu odpočívala po namáhavé cestě. Mezitím co mniši odpočívali, odešlo několik mužů, provázejících výpravu, do lesa. Po chvíli jeden z nich upozorněn bzukotem, objevil silný roj lesních včel. Byly usazeny v dutém javorovém kmeni a měli tolik medu, že tekl po stromě. Onen muž, překvapený šťastným nálezem, radostně volal na své druhy: „Med tu je! Med tu je!“ Výkřiky zalétly k uším Vitaliáše. Zamyslil se na okamžik a pak radostně zvolal: „Bratři, hledáme jméno pro řeku a tu jej máme. Med tu je změníme v Metuje a jméno toto naše řeka podrží na věčné časy!“ Všichni souhlasili s přijatým jménem a řeka Metuje ho nese dodnes.

Náchod

pov_nachod_vNáchodský kníže vládl velkému území a sklepy jeho hradu byly plné zlata a stříbra. Přesto toužil po ještě větším bohatství. Ale jak zlato snadno získat? Brzy se doslechl o jedné čarodějnici, která žila hluboko v lesích jeho panství. Nemeškal, osedlal koně a vydal se k její chatrči. Když čarodějnice spatřila urozeného hosta, v duchu se jízlivě usmála. Uměla číst v lidských duších jako v otevřené knize, a viděla, že tento pán si k ní nepřichází pro šťastnou lásku, ani pro pomoc v nemoci. Pozvala ho dál do začouzené světnice. „Pověz, co tě přivádí, vzácný pane,“ zaskřehotala. Náchodský kníže neztrácel čas. „Chci, abys mi pomohla ke zlatu,“ řekl chtivě. Babice pokývala hlavou. „To je těžká věc, pane. Vím, co bys měl udělat, ale vykonat to musíš sám. A jestli pochybíš, zle to s tebou dopadne.“

„Co tedy mám udělat?“ ptal se netrpělivě kníže. „Hned ti to povím. Máš štěstí, protože příhodný čas pro kouzla je už dnes, kdy nadejde Svatojánská noc. Té noci rozkvétá kapradí v lesích zlatým květem, který je klíčem k tvému štěstí. Květ najdeš, utrhneš a půjdeš s ním k Dobrošovské hoře, která se vypíná proti tvému hradu. V ní je ukryt zlatý pramen. Obejdi horu, a kde uslyšíš zurčení pramene, dotkneš se třikrát skály zlatým květem a ona se ti sama otevře. Pak vejdi a do nádoby si naber ze zlatého proudu. Pospíchej ven a tam zlatý proud vylej, za svitu měsíce ztuhne ve zlato. Ale pamatuj si – dej velký pozor, abys přitom neupustil zlatý květ. Kdyby se tak stalo, stihla by tě pomsta kováříčků, kteří v hoře kutají a zlatý pramen hlídají!“

Náchodský pán poděkoval a už neměl stání. Cválal zpátky na svůj hrad, tam popadl největší džbán, který našel, a zase ujížděl zpět do černého lesa. Seskočil z koně, vzal ho za uzdu a pátral po zlatém květu. Míjel celé trsy kapradin, ale žádný květ. V duchu už se zlobil na čarodějnici, že ho podvedla, když u jeho nohy něco zasvítilo. Sklonil se, odhrnul list kapradí a do tmy se zablyštěl zlatý kvítek. Potom ujížděl k Dobrošovu jako noční bouře. Našel místo, kde se hora ozývala zvukem pramene, poklepal na něj zlatým kvítkem a skála se otevřela. Vešel a spatřil zlatý pramen, jak tryská v hloubi sluje a zase se ztrácí v zemi. Nabral zlatý proud do džbánu, pospíchal ven a ve svitu měsíce ho zas vylil – a ten před jeho očima ztuhl v kus zlata, velký jako pecen chleba.

„Budu bohatý!“ jásal rytíř a honem spěchal do skály, aby si znovu nabral z pramene. Když se nad ním skláněl, opojen vidinou svého bohatství, nedával pozor a zlatý kvítek mu vyklouzl z prstů. Sotva kvítek dopadl na zem, ozval se dupot malých nohou a zlostné hlasy. Odevšad z černých koutů sluje vystoupili kováříčkové, za nimi se tlačili další. Pak údolím zaduněla hromová rána, jak se skála s třeskem zavřela. Náchodského knížete už nikdy nikdo nespatřil. Za nějaký čas přišli do míst pod skalou nějací chudáci sbírat dřevo. Jaká byla jejich radost, když si místo dřeva odnášeli nalezený kus zlata, velký jako pecen chleba. Donesli ho do vesnice, spravedlivě se o něj podělili s ostatními a žili si pak spokojeně až do smrti.

Opočno

pov_opocno_vVeselo bylo na opočenském zámku. Pan Mikuláš Trčka z Lípy se rozhodl oženit. Jeho vyvolenou se stala Kateřina ze Šellenberka, mladá dívka nevšední krásy. Již poprvé, kdy ji spatřil, si pan Mikuláš umanul, že musí být jeho. Vyslal důvěrné vyjednavače, a protože šlo o pána mocného a bohatého, jehož statky, pole a lesy se rozprostíraly po celé krajině Orlických hor a jejich podhůří, nevěstin otec se svým souhlasem váhal jen tak dlouho, jak kázal dobrý mrav. Kateřiny se na souhlas nikdo neptal. Prosila, plakala a naříkala, že pan Mikuláš je léty od ní příliš vzdálen, že manželství bude nešťastné, ale otcovské srdce, zaslepené vidinou ženichova bohatství, neoblomila. Jen starou chůvu jí dovolil vzít s sebou, pečlivou opatrovnici a připomínku dob šťastného dětství a dívčina mládí.

Když svatební reje a hodování utichly, nastaly obyčejné, dlouhé všední dny. Mladá opočenská paní měla všeho hojnost a dostatek – kromě štěstí a svobody. Pan Mikuláš začal na svou ženu žárlit. Ne, že by k tomu měl nějaký důvod, ale takřka na každém kroku ji nechal provázet komornými, služkami, společnicemi a sluhy, kteří ho měli hned zpravit, kdyby se mladá paní Trčková po nějakém muži jen o maličko vlídněji ohlédla. Sám ji však valně zanedbával, protože byl většinu času na cestách. Musel přece dohlížet na rozkvět hospodaření svého panství! Doma pak byl mrzutým a nevrlým společníkem a svoji ženu bral jako kteroukoli jinou součást majetku, bez citu, bez lásky. A ta si na svůj hořký úděl začala pozvolna zvykat.

V nejtajnějším koutku jejího srdce však žila světélkující naděje na lepší osud. A ta se rozhořela jasným plamenem jednoho krásného letního odpoledne. Teplý vzduch bzučel unaveným letem včel a paní Kateřina si dlouhou chvíli, za již obvyklé nepřítomnosti manželovy, krátila procházkou v zámeckém parku. Šla sama, protože ani nejoddanějším pánovým služebníkům se do srpnového žáru nechtělo.

Došla až k potoku, kde se chtěla potěšit pohledem na stříbrná těla pstruhů, rejdících pod jezem. Ale břeh, podemletý jarními vodami, neudržel štíhlé dívčí tělo, které v mžiku zmizelo v tůni pod jezem. Slabý výkřik zastavil mladého rytíře Šanovce, který malý kousek odtud projížděl koně. Rychle přispěchal na pomoc a v poslední chvíli vytáhl z vody napůl utopenou a omdlelou Kateřinu.

Pomalu přicházela k sobě, otevírala oči a myslela si, že sní krásný sen. Ležela v trávě mezi květinami a nad ní se skláněl krásný mladý rytíř. Zamilovali se do sebe na první pohled. Ale oba, Kateřina i rytíř Šanovec, který byl na zámku ve službě pana Mikuláše, věděli, že jejich láska musí zůstat utajena všem lidským zrakům. Scházeli se proto tajně, za hlubokých nocí, v odlehlých místech zámeckého parku. Když nastala zima a napadl sníh, který by vyzradil jejich šlépěje, svěřila se Kateřina jediné osobě, které důvěřovala, své staré chůvě. Ta se stala prostřednicí tajné lásky a přenášela láskyplná psaní mezi oběma milenci.

Nad mladou láskou se však stáhly černé mraky. Kterýsi ze služebnictva si povšiml častých chůviných pochůzek a začerstva donesl závistivou zvěst svému pánu. Ten se brzy dopátral důkazu, když nechal chůvu zadržet a nalezl u ní dopis psaný Kateřininou rukou. Pomsta pana Mikuláše byla strašlivá. Mladého rytíře poručil stít mečem, chůvu zaživa zahrabat a k nejkrutějšímu trestu pomalého umírání odsoudil svoji vlastní ženu. V silné zámecké zdi nechal vylámat hluboký výklenek, do něhož postavil křeslo. Za tmavé noci, prosvěcované svitem pochodní, konali zedníci smutnou práci. Paní Kateřina neplakala. Usedla do křesla a tiše se pomodlila. Ještě než zapadla poslední cihla, která ji uvrhla do věčné tmy, upřela poslední pohled na svého muže. V tom pohledu byl smutek a výčitka. Pan Mikuláš, který ani slzu neuronil, se zachmuřil a odešel.

Když po staletích přestavovali něco ve staré části zámku, odkryli zazděný výklenek, v němž spatřili lidskou kostru sedící na křesle a oblečenou do již zpuchřelého sametu. Byla to nešťastná paní Kateřina. A její duch prý tiše bloudí nočním zámkem a dodnes hledá svého milého.

Zkamenělá města

pov_zkamen_vNa místě obou skalních měst v Teplicko–adršpašských skalách prý za dávných časů stála dvě skutečná města. V těch, jako v celé zemi, sídlili Čechové. Kdykoli se chtěl nepřítel dostat do země, nemohl jinudy, než těmito místy, poněvadž celá země byla obklopena neprostupnými horami a lesy.

Ale několikrát se stalo, že obyvatelé obou měst pustili za odměnu nepřítele do naší bohaté země. Nepřítel pak v zemi řádil a sužoval lid. Kvůli takovému jednání se jednou konečně rozhněval jeden z bohů našich předků a poručil, aby obě města zkameněla. Sotva vyřkl svůj rozkaz, stalo se, jak si přál: domy a kostely, lidé, zvířata i jiné věci – to vše v tom okamžiku zkamenělo. Když pak staroslovanští bohové odcházeli z našich krajů, zapomněli na odčinění svého trestu, a tak zůstala obě města, jak jsou dosud – zkamenělá. Zarostla lesy a křovinami, na náměstích a ulicích rostou stromky a tráva. Běda zradě.

!vlevo!vpravo